Obec

Nejstarší osídlení je na území obce archeology doloženo již v mladší době kamenné (neolit), která probíhala mezi lety 4 500 až 2 500 před Kristem. V té době začali lidé žijící ve střední Evropě upouštět od pasteveckého a sběratelského způsobu života a přecházeli k velmi primitivnímu zemědělství, jehož znalosti k nám pronikaly přes Balkán z vyspělých kulturních oblastí Blízkého Východu, Egypta a Mezopotámie. Tito nejstarší zemědělci neznámé etnické příslušnosti přecházeli k životu usedlému a začali osidlovat nejúrodnější části krajiny podél vodních toků. K obdělávání půdy používali technologicky dokonaleji opracované kamenné nástroje (např. již dokázali vyvrtat otvor do kamene), vyráběli keramiku, tkali látky na primitivním tkalcovském stavu, chovali ovce, kozy a vepře, seli ječmen, proso a žito. Jejich přítomnost v Dolním Poohří byla zaznamenána na více místech. V Doksanech objevili archeologové v roce 1993 při výkopu základů čističky odpadních vod u cukrovaru tři rozsáhlejší objekty, velkou část kulturní vrstvy a řady kůlových jamek. Jedná se o pravěké sídliště těchto prvních zemědělců, pozůstávající ze tří podlouhlých domů lichoběžníkového půdorysu. Jejich kulturu řadíme k tzv. kultuře vypíchané. Pojmenování vychází z nálezů keramiky, která je zdobena lineárním ornamentem vzniklým hustými vpichy do nádob před jejich vypálením. Objekty ležely blíže k hřbitovnímu kostelu sv. Petra a Pavla.

Další nález na této lokalitě je z mladší doby bronzové (1 200 až 700 př. Kr.) a týká se pouze jednoho objektu, který náleží pravděpodobně ke kultuře knovízské, pojmenované podle hlavního naleziště na lokalitě Knovíz u Slaného. Tato kultura se vyznačovala již rozvinutým kovolitectvím a také stopami kanibalismu. Domy měly sloupovou konstrukci a mimo obytnou část se vyskytovaly zásobní jámy. Vedle specializovaných keramických výrobků se vyráběly i nádoby z bronzového plechu.

Nejvíce poznatků přinesl výzkum z doby železné – pozdně halštatské, která probíhala přibližně mezi lety 750 až 450 před Kristem a je nazvaná podle světově proslulého archeologického naleziště Hallstatt ve středním Rakousku (Solnohradsko). Je to již kultura značně pokročilá, vyznačující se znalostí metalurgie, výrobou železných nástrojů a zbraní. Jedním z nejdůležitějších řemesel se stalo kovářství. V tehdejší společnosti se již projevovala značná majetková nerovnost, což je nejvíce patrné na pohřebištích, kde se vyskytují vedle chudých žárových hrobů i tzv. knížecí hroby, bohatě vybavené zásobou jídla, nádobami, šperky, koňskými postroji, zbraněmi a vozy na kterých odpočívá nebožtík  - jeden takový hrob byl např. objeven v roce 2002 v Lovosicích. V této době roste podél řeky Ohře počet dobře opevněných hradišť a jednotlivé hospodářské usedlosti bývají ohraničeny palisádou. Také v Doksanech byla na zkoumané lokalitě čističky zjištěna přítomnost těchto lidí, kteří zde žili v pěti až šesti zahloubených domech a měli v zemi vyhloubené zásobní jámy. Zřejmě se jednalo o větší sídliště, což je možné posoudit z toho, že soubor zdejších nálezů označili archeologové za jeden z největších v Dolním Poohří.

V posledních čtyřech stoletích před naším letopočtem sídlili na našem území Keltové, kteří prosluli stavbou opevněných měst (tzv. oppid) a jsou také známí vyspělou řemeslnou výrobou. Právě oni dali naši zemi latinský název Bohemia, který je odvozen od názvu keltského kmene Bojů. Pro Kelty (Boje) se stal kritickým konec 1. století před Kristem, kdy podlehli germánským kmenům útočícím ze severu. Na naše území pronikli germánští Markomani, kteří Kelty vytlačili a ovládli rozsáhlý středoevropský prostor. Markomanský král Marobud vytvořil mezi lety 9 až 7 před Kristem mohutnou říši, jejíž centrum se pravděpodobně nacházelo v Čechách. Jeho vzrostlé moci se obávali i Římané. Také z této doby, nazvané doba římská, máme v Doksanech zajímavý archeologický nález. Jedná se o žárový hrob, v němž byla objevena přezka se dvěma trny a bronzová jehlice.

Doba římská skončila ve 4. století našeho letopočtu a Evropa se v další dějinné epoše ocitla v jednom z nejkritičtějších období své historie. Slábnoucí říše římská se musela stále více bránit vzrůstajícím útokům početných germánských kmenů lákaných bohatou kořistí, která se nabízela germánským „barbarům“ v nádherných palácích Říma a dalších výstavných měst na území Itálie. Germánští Markomani a Kvádové útočili na římskou opevněnou hranici (tzv. limes) vytyčenou veletoky Rýn a Dunaj. Přidávali se k nim další Germáni a jejich nápor na „limes“ zesílil, když se na obzoru objevili mongolští Hunové, kteří pod vedením krutého vládce Attily, zvaného „Bič Boží“, vpadli ze středoasijských stepí do západní Evropy. Všude, kam vkročili, zanechávali za sebou spálenou zemi a způsobili v evropských dějinách ojedinělý jev, kterému říkáme stěhování národů. Ohrožené národy prchaly před Huny, celá Evropa byla v pohybu. Huny se nakonec podařilo porazit spojenými silami Římanů, germánských Vizigótů, Alanů a Franků. Stalo se tak v nejkrvavější bitvě starověkých dějin, k níž došlo roku 451 na Katalaunských polích na území Francie. Stěhování národů však pokračovalo ještě v 6. století, kdy germánští Langobardi zaútočili na sever Itálie a usadili se tam.

Ve zmatcích stěhování národů mizí z našeho území Markomani a na jejich místa se tlačí od 6. století Slované, kteří se začali přemisťovat ze svých původních sídel v Zakarpatí na Balkán a rovněž do střední Evropy, kde zaujali své nové domovy. Jejich průnik do srdce Evropy končí v případě Polabských Slovanů až na hranici řek Sála a Labe. Rychlá expanze Slovanů do nových sídlišť vzbudila respekt v tehdejším světě. Nebyli to lidé holubičí povahy, jak je charakterizoval Palacký, ale naopak, podle zpráv soudobých kronikářů to byli velmi zdatní a obávaní bojovníci, kteří dokonce ohrožovali hlavní město byzantské říše Cařihrad. Jsou líčeni jako spoře odění „barbaři nevalných mravů“, bořící města a rychle dobývající nová území. S tímto líčením není vůbec v souladu báje o příchodu kmene Čechů na posvátnou horu Říp, jak ji idylicky popisuje kronikář Kosmas (asi 1045-1125). Ve skutečnosti praotec Čech, po němž země dostala své jméno (latinsky Boemus), na hoře Řípu nikdy nebyl. Ovšem hora Říp, symbol českého národa a památné místo české mytologie, leží právě uprostřed úrodné krajiny Polabí a Poohří, která se stala zaslíbeným místem, na němž se zřejmě usídlili naši pradávní slovanští předkové při svém příchodu do Čech nejdříve.

Vedle kmene Čechů osazovaly zemi další slovanské kmeny a je dostatečně známo, kolik krutých a bratrovražedných bojů si vyžádalo, než se tyto kmeny podařilo sjednotit pod vládou rodu Přemyslova a k vytvoření českého státu - připomeňme pouze brutální vyvraždění Slavníkovců roku 995 na Libici. Jak bylo archeology prokázáno, v úrodných nížinách kolem Řípu a tudíž i na katastru obce Doksany, žily desítky civilizací. Je pozoruhodné, že poslední předchůdci Slovanů, Keltové a Germáni, se z našeho území vytratili v neznámu, zatímco naši slovanští předkové začali obsazovat jejich místa v „srdci Evropy“ již v 6. století a my, jejich potomci, zde od té doby žijeme po dlouhá staletí dosud.

K prvnímu pokusu o vytvoření samostatného slovanského státu na našem území, tzv. Samova říše, došlo kolem roku 623 našeho letopočtu, avšak tento pokus nebyl úspěšný. Také mocná Velkomoravská říše podlehla počátkem 10. století obávaným kočovným Maďarům, kteří se usadili v Uherských nížinách, odkud podnikali loupeživé nájezdy až do Porýní a Itálie. Ovšem zaniklá Velká Morava za sebou zanechala jednu nesmazatelnou stopu. K zásadní změně v životě moravských i českých Slovanů došlo, když v roce 863 přišli na Moravu hlásat křesťanství soluňští bratří Cyril a Metoděj. Jeho přijetím vstoupili naši dávní předkové do rodiny kulturních národů Evropy. Připomeňme, že Moravanům byly podřízeny i české kmeny. Někdy kolem roku 874 byl na Moravě Metodějem pokřtěn - i se svou manželkou Ludmilou - první historicky doložený český kníže, Bořivoj, který po svém návratu do Čech založil na svém sídle v Levém Hradci první křesťanský kostelík zasvěcený svatému Klimentu. Ostatky sv. Klimenta přinesli Cyril a Metoděj na Moravu a tento světec zde byl silně uctíván. Zračilo se to zejména v tom, že mu byly zasvěcovány malé románské kostelíky/rotundy. A tady se již dostáváme k jedné zajímavosti, která dosvědčuje nejstarší slovanské osídlení v těsné blízkosti Doksan. Jedná se o osadu zvanou Mury na Klimentě, která později připadla k Doksanům. Právě tam byl postaven jeden z prvních kostelíků na našem území zasvěcený právě svatému Klimentu. Z toho se usuzuje, že na Klimentě působila slovanská misie, a že osada Mury musela stát již v desátém století a možná dokonce ve století devátém.

Poněkud odlišně se nám jeví situace v Doksanech, kde byl postaven románský kostelík zasvěcený svatému Petru a Pavlu a jak to zpravidla bývá, právě kolem něj odkryli archeologové raně středověké osídlení. Z toho se usuzuje, že původní Doksany se nacházely právě v těchto místech. Zasvěcení kostela sv. Petru a Pavlu zřejmě nesouviselo s velkomoravskou misií a tudíž se má za to, že slovanské osídlení Doksan bylo pozdější než zmíněná osada Mury na Klimentě. Archeologové určili, že nejmladší odkrytá vrstva u kostela sv. Petra a Pavla pochází pravděpodobně z počátku 13. století. Mimo jiné se zde nacházela chlebová pec se zajímavou konstrukcí přístupu k topeništi a také zásobní a výrobní objekty ležící mimo obydlenou plochu. V zásypu byly zjištěny zbytky typicky pozdně hradištní keramiky z přelomu 12/13 století (průzkum prováděl v roce 1904 známý archeolog J. L. Píč, který o tom podal zprávu v publikaci Starožitnosti Země české, III/1, s. 392).

Klíčovou událostí historie Doksan se stalo založení kláštera řeholních sester premonstrátek. Než začneme psát, jak k němu ve 12. století došlo, připomeneme si, v jakých podmínkách žili tehdejší lidé, čím se zaměstnávali a jak vypadala tehdejší krajina. Předně je třeba si uvědomit, že počty obyvatel byly ve srovnání s dneškem velmi nízké. Historikové odhadují, že v celé zemi dosahoval jejich počet kolem jednoho milionu (asi jako současná Praha). V oblasti Českého středohoří a Dolního Poohří žilo podle historika Josefa Žemličky na konci 11. století jen asi pět tisíc obyvatel a teprve o sto let později se jejich počet téměř zdvojnásobil. Tehdejší Vesnice se podobaly spíše samotám. Známý historik Dušan Třeštík líčí v publikaci Kosmas situaci na českém venkově následovně:

„Vesnice – tak jak je známe dnes – neexistovaly. Osady byly malé, většinou v nich bydlelo ne více než pět rodin, velmi časté byly samoty s jednou či dvěma usedlostmi. Jednu od druhé odděloval buď les, nebo neobdělané pozemky. Skládaly se z nepravidelných shluků chat zapuštěných do země (podzemnic), jejichž jediným přepychem bylo ohniště v rohu. Marně bychom hledali všechna hospodářská stavení, na něž jsme v naší vesnici zvyklí. Dobytek se po celý den pásl venku, nanejvýš na noc byl uzavírán do ohrad. Funkci sklepa a špýcharu plnily jámy v zemi. Vybavení hospodářství bylo chudičké, vyráběné doma, pouze železné součásti bylo nutno opatřovat u specialistů – kovářů, proto také železo bylo nesmírně cenné. Primitivní nedostatečné hospodářské nářadí nedovolilo dobře využít pracovní síly a nutilo zemědělce vynakládat mnohonásobek fyzické práce. Vedlo to k tomu, že potřeba pracovních sil byla nesmírně velká. Výsledkem samozřejmě bylo, že výnosy byly nepatrné, jedno zaseté zrno dávalo pouze dvě až čtyři zrna při sklizni. V krajině této doby dominoval především les. A ne les smrkový, nýbrž listnatý, složený zejména z bukových a dubových porostů. Další neméně charakteristickou známkou byla voda – ne rybníky, ale bažiny a mokřiny, které provázely vodní toky všude tam, kde tekly jenom trochu širším a plošším údolím nebo rovinou. Řeky neustále měnily svá koryta, po každé jarní záplavě si vody razily jinou cestu zalitou mokřinou“.

Abychom ještě více porozuměli situaci, v níž byl ve 12. století zakládán doksanský klášter, měli bychom si rovněž uvědomit, že to bylo v době feudalismu. Velmi stručně řečeno, feudalismus je středověké uspořádání společnosti založené na vlastnictví půdy, které u nás přetrvávalo až do zrušení roboty na říšském sněmu v Kroměříži v roce 1848. Všeobecně se uvádí, že počátky feudalismu spadají do zániku říše západořímské v roce 476 po Kristu, kdy germánský náčelník Odoaker sesadil z trůnu posledního římského císaře Romula Augustula. Tento rok je rovněž považován za počátek středověku, který končí objevením Ameriky roku 1492. Feudalismus trval po celý středověk, přecházel do novověku a u nás končil až těsně před polovinou 19. století. Ve středověku se vžil názor, že existuje neměnný společenský řád, v němž jsou lidé rozděleni jednou provždy na tzv. „trojí lid“ – duchovenstvo, šlechtu a poddané sedláky. Každý z těchto „stavů“ má své specifické poslání a nebylo možné přecházet z jednoho stavu do druhého. Duchovenstvo má za úkol pečovat o duchovní růst společnosti, šlechta má bránit mečem zbývající dva stavy a poddaní sedláci mají ostatní lidi živit. Učení o trojím lidu rozhodně odsoudil jihočeský myslitel Petr Chelčický (1390-1460), který napsal proti němu spis „O trojím lidu řeč“, v němž se dovolával Bible. Také husité se ostře postavili proti. Přesto rozdělení na „trojí lid“ bylo prakticky dodržováno až do zrušení roboty. V době feudalismu byly poměry hodně pestré a v průběhu staletí se různě měnily; na každém panství to vypadalo trochu jinak, podstata však zůstávala stejná. Hodně záleželo na vrchnosti, která měla velkou moc a rozhodovala o osudu lidí. Je známou skutečností, že například poddaní ve 13. století na tom byli mnohem lépe, než ve století 17., kdy se poddaný sedlák měnil v nevolníka. Bylo mu zakazováno se stěhovat, vrchnost zasahovala i do jeho soukromí, rozhodovala o jeho dětech, o uzavírání sňatků, o jeho náboženství, docházelo k neúnosnému zvyšování počtu robot atd.

V době počínajícího feudalismu patřila veškerá půda (feudum) v zemi panovníkovi, který byl držitelem nejvyšší moci a jako největší držitel půdy se stal největším feudálem. Za věrné služby rozdával půdu i s vesnicemi poddaných sedláků členům své vojenské družiny. Ti se snažili, aby od panovníka získali půdu i pro své potomky, čili v dědičné držení, což se také stalo. Přísahali panovníkovi věrnost a stávali se jeho leníky (vazaly, many), bojovali za jeho zájmy a postupně se z nich vytvářela feudální vrchnost – šlechta. Feudální společnost byla uspořádána hierarchicky. V čele stál panovník, pod ním o stupeň níže vyšší šlechta (panstvo – držitelé velkých komplexu pozemků), dále nižší šlechta (zemané a rytíři - držitelé menších částí půdy, namnoze zchudlí jako byl např. Jan Žižka) a nakonec poddaní sedláci. Připomeňme také, že panovník měl svoji kancelář, kterou mu většinou vedli kněží, vysocí duchovní hodnostáři. Panovník se rovněž podílel na zakládání klášterů a dalších církevních institucí, které obdarovával v hojné míře půdou i s vesnicemi poddaných sedláků. Tak vznikala vedle vrchnosti světské vrchnost duchovní. To platí v plném slova smyslu i pro doksanský klášter, jehož představený v hodnosti probošta se stal duchovní vrchností pro poddané všech vesnic, které klášteru patřily.

Založení kláštera řeholních sester premonstrátek v Doksanech nad Ohří

Než začneme psát o založení kláštera v Doksanech nad Ohří, měli bychom si uvědomit, proč vlastně byly kláštery zakládány a jak velký význam se jim ve středověku přisuzoval. Stručně řečeno, kláštery byly centry náboženského, kulturního, hospodářského, správního i justičního života nad rozsáhlým územím, které spravovaly. Většinou je zakládal panovník nebo významný šlechtic s dobrým úmyslem a pevným přesvědčením o velké prospěšnosti takového díla. První kolonie řeholníků a řeholnic přicházely do našich zemí ze svých tzv. „mateřských“ klášterů již pevně usazených v pokročilejších zemích západní Evropy, aby uvedly v život nově zakládané kláštery v Čechách. Současně k nám přinášely ze svého bývalého prostředí vyšší vzdělanost, vyspělejší kulturu i výrobní technologie, které začaly ihned uplatňovat ve svých nových působištích. Nedivme se proto, že zvláště příslušníci nových progresivních mnišských řádů byli v našem zaostalejším prostředí vítáni s nadšením a to nejen panovníky, ale i celou veřejností. Jak nám Palacký sděluje, nejvíce klášterů u nás založil král Vladislav II. (1140-1172) se svými manželkami Gertrudou a Jitkou. Palacký o tom píše:

„Neznáme v dějinách českých doby plodnější na zakládání nových sídel mnišských nad první polovici panování Vladislava II., aniž který panovník český, nevyjímaje ani Karla IV., prokázal se štědřejším a velkolepějším v nadání jejich. Za Vladislava totiž, nejvíce od něho aneb od manželek jeho, počalo se devatero nejbohatších a nejslovutnějších staročeských klášterů, a to šestero pro mužské a tři pro panny“.

Dodejme, že právě do této skupiny patří také ženský klášter řeholních sester premonstrátek v Doksanech. Založit klášter nebylo vůbec jednoduché. Pro zakladatele to především znamenalo materiálně ho zabezpečit, aby byl schopný života. A to si mohl dovolit jenom panovník nebo významný šlechtic, který měl k tomu dostatek hmotných prostředků. Jak dále uvidíme, právě v této záležitosti byli zakladatelé doksanského kláštera, král Vladislav II. a jeho manželka Gertruda, k Doksanům obzvláště štědří. Každý zakladatel si zachovával k objektu svého založení řadu práv, která se nazývala „zakladatelskými právy“ a byla jak pro zakladatele a jeho rod, tak i pro osud zakládaného kláštera velmi důležitá (o tom viz dále). Pro doksanský klášter bylo velkou výhodou, že držitelem jeho zakladatelských práv byl panující rod Přemyslovců, který mu tím pádem mohl v nouzi poskytnout svou mocnou ochranu a mohl ho nejen štědře obdarovat hmotnými statky, ale rovněž mu udělit i řadu privilegií (imunit). Po celou dobu vlády Přemyslovců v zemi (tj. do roku 1306) měl doksanský klášter velmi dobré podmínky k nerušenému životu a plnému rozvoji. Všichni přemyslovští panovníci, následující po Vladislavu II., byli Doksanům více než příznivě nakloněni.

Vysvětlit, jak k založení doksanského kláštera došlo, není nijak jednoduché. Chybí nám důležité písemné doklady, takže je nutné se opřít také o tradici. V řídce osídlené krajině Dolního Poohří byla knížecí obora s dvorcem a ptáčnicí, kam panovník občas zavítal se svou družinou, aby se věnoval oblíbené šlechtické zábavě, lovu zvěře. Tradice nám sděluje, že hlavní zásluhu o založení kláštera v Doksanech měla první manželka českého knížete Vladislava II. (titul krále získal až roku 1158), Gertruda (asi 1118-1150), která prý svého manžela na lovu doprovázela a přesvědčila ho, aby nový klášter byl postaven právě v této neporušené a „nehostinné“ krajině, kterou však ona právě proto považovala za vhodnou pro tichý klášterní život řeholnic, zaměřený na vzdávání pocty Bohu v modlitbě a rozjímání.

V době baroka, tj. v 18. století, byl rozhodující „zakladatelský akt“ vzniku kláštera v Doksanech vyjádřen zajímavým obrazem. Jedná se o velkou poškozenou fresku od Josefa Redelmayera (1727-1788) na čelní stěně bývalého refektáře (jídelny) kláštera (dnes sál zámku). V pravé části vidíme kněžnu Gertrudu, jak ukazuje na plán budoucího kláštera, který drží v rukou stavitel. Mezi nimi zřejmě stojí Vladislav II. a řeholnice řádu premonstrátů, představená budoucího kláštera. Freska má správnou dynamiku, z gest je vidět, jak všichni o založení kláštera živě diskutují. V levé části fresky je pohled na romantickou krajinu s výrazným Házmburkem a vzdáleným Českým středohořím na horizontu. K obrazu se váže legenda, která říká, že všichni Gertrudu od založení kláštera na tomto nevlídném místě zrazovali, protože se jim zdálo příliš močálovité, plné bažin, komárů a pusté. Na to prý měla Gertruda rezolutně prohlásit: „Es kann Dog seyn“ („Přece to může být“), což je slovní hříčka, vysvětlující baroknímu člověku původ názvu kláštera a obce – „Dog-seyn, Dogzan, rovná se Doksany“ (obr. 1).

Obr.  1 - Kněžna Gertruda zakládá ženský klášter v Doksanech. Freska J. Redelmayera v refektáři zámku z roku 1760

Položme si nyní otázku: Jaký tedy je skutečný původ názvu obce? Ukazuje se, že naši jazykovědci nemají v této záležitosti jednotný názor. Známý filolog Václav Flajšhans 1866-1950) vysvětluje, že v názvu obce „Doksany“ se zachovává památka na dřívější obyvatelstvo snad neindoevropského původu (hodně se hovoří o Keltech, ale keltské kmeny jsou indoevropské). Flajšhans tvrdí, že slovo „Doksany“ je po stránce kmenoslovné chybné, správně by mělo být „Dokšany“ nebo „Dogžany“. Toto tvrzení dokládá skutečností, že na území se vyskytovala bažina označovaná cizím výrazem „Dogz“, k němuž přídavné jméno by znělo „dogzanský“. Odtud pak vzniklo jméno kláštera a vsi dnes úředně nazývané Doksany. Dále Flajšhans upozorňuje, že uvnitř slovanské kmenové pospolitosti zbývaly ještě předslovanské osady a mezi ně náležely patrně i Doksany ležící na pravém břehu řeky Ohře, která se silně rozvodňovala a tvořila slepá ramena. Podobně na severu Čech slovo Dogz (Doksy) označovalo původně stojatou a rozlévající se vodu.

Naproti tomu jiný známý filolog, Antonín Profous (1878-1953), se domnívá, že název Doksany se svou koncovkou hlásí ke jménům Hradčany, Brozany atd. Jejich přípona-jany, se základním jménem Dokze, by však dala tvar Dokžany, po zpětné asimilaci Dogžany. Tento tvar byl pravděpodobně podle protějších Brozan změněn v Dokzany a ty pak podle příbuzného jména Doksy v Doksany.   

Vraťme se znovu k otázce založení kláštera v Doksanech. Jeho zakladatelka, zbožná kněžna Gertruda, pocházela z významného rakouského panujícího rodu Babenberků, který měl rozsáhlé kulturní zájmy. Její otec, rakouský markrabě Leopodl III (1096-1136), byl v příbuzenském vztahu s císařským dvorem. Proslul zbožností, zakládal kláštery a horlivě prosazoval reformní církevní hnutí šířené od 10. století z burgundského kláštera Cluny. Pro svůj příkladný život byl Leopold III. svatořečen a v 17. století prohlášen za národního patrona Rakouska. Lze se právem domnívat, že otcův příklad a vyspělé kulturní prostředí rakouského dvora, v němž Gertruda od dětství vyrůstala, značně ovlivnilo její pozdější počínání v Čechách. Měla to dost těžké, protože Vladislavovo postavení a vůbec poměry na počátku jeho vlády byly velmi neurovnané. Významnou roli na Vladislavově dvoře sehrával vzdělaný olomoucký biskup Jindřich Zdík (asi 1083-1150), zkušený diplomat a věrný rádce českého knížete, za jehož zájmy vždy důsledně bojoval – stál na jeho straně zejména v boji proti odbojným údělným moravským knížatům. Zdík byl účastníkem dvou poutí do Svaté země. Na druhé z nich (v letech 1136/1137) pobyl v Jeruzalémě celý rok, důkladněji se tam seznámil s příslušníky premonstrátského řádu a pod jejich vlivem se stal přívržencem nejmodernějších reformních proudů v tehdejší církvi. Byl premonstráty přímo nadšen a neváhal vstoupit do jejich řad, takže můžeme tvrdit, že „Jindřich Zdík byl prvním českým premonstrátem“.

Abychom ještě lépe porozuměli otázce založení kláštera sester premonstrátek v Doksanech, měli bychom si nejprve velmi stručně vysvětlit, kdo to vlastně byli premonstráti, a proč byl premonstrátský řád do Čech povolán. Premonstráty založil roku 1120 Norbert z Xanten (1082-1134). Norbert pocházel z bohaté šlechtické rodiny pánů z Gennep spřízněné s císařem Jindřichem V. (1081-1125). Jako mladý nadaný šlechtic se stal dvořanem a žil spokojeně na císařském dvoře světáckým způsobem života. V blízkosti císaře měl dobré postavení, zúčastňoval se důležitých jednání a čekala ho nadějná kariéra. V jeho životě však došlo k náhlému zvratu, který nastal, když jednoho dne spěchal v doprovodu jediného sluhy za jakousi bujnou zábavou. Legenda vypráví, že se nečekaně strhla prudká bouře a blesk srazil mladého jezdce z koně. V tom okamžiku uslyšel Norbert káravý hlas, který ho obviňoval za dosavadní hýřivý způsob života a vyzýval k pokání. Dostavily se silné výčitky svědomí, Norbert pokorně vyslechl varovný hlas, uvědomil si hloubku svého pádu do osidel nevázanosti a pochopil pošetilost svého dosavadního počínání. Od toho okamžiku nastal v jeho životě dokonalý obrat, který vedl k naprosté změně v jeho chování. Následovala řada nečekaných činů, z bouřliváka se Norbert stal vzorným kajícníkem, uchýlil se do samoty, činil opravdové pokání, rozdal veškerý svůj majetek chudým, vyměnil šlechtický šat za žíněné roucho, přijal kněžské svěcení, stal se vynikajícím kazatelem a zahájil širokou misijní činnost. Jeho vystupování vzbudilo velkou pozornost široké veřejnosti a záhy se k němu začali přidávat stejně smýšlející lidé, pro které založil roku 1120 na odlehlém místě zvaném Prémontré (u Laonu v severovýchodní Francii) nový klášter. Tím byl položen základ ke vzniku zcela nového mnišského řádu, nazvaného podle původního místa vzniku premonstráti.

Roku 1126 byli premonstráti uznáni za nový církevní řád papežem Honoriem II. (1124-1130) a rychle se rozšířili po celé Evropě. Norbert byl nakonec proti své vůli jmenován arcibiskupem v Magdeburgu, kde roku 1134 vyčerpán nadměrnou činností a asketickým způsobem života zemřel a byl zde také pochován. Zanechal za sebou úctyhodné dílo. Při jeho smrti již působilo v různých evropských zemích 64 mužských a 47 ženských klášterů a o deset let později se premonstráti objevili i u nás na Strahově a v Doksanech. Norbert požadoval po členech svého nového řádu úplnou chudobu, avšak zachoval ještě starý princip chudoby, spočívající v tom, že jednotlivec nesmí vlastnit žádný majetek, zatímco společenství (konvent) majetek vlastnit může. Tím se premonstráti lišili od tvz. žebravých řádů, františkánů a dominikánů, založených přibližně o sto let později a důsledně vyžadujících naprostou chudobu nejen pro jednotlivce, ale i pro celé řeholní společenství.

Hlavní příčina velké obliby premonstrátů spočívala především v tom, že nový řád důsledně prosazoval církevní reformy. Řečeno naším současným jazykem, byl to moderní progresivní mnišský řád, který nevybíravě tepal rozmáhající se rozmařilý život zesvětštělého kléru a rovněž se zasazoval o reformu mnišství. To se ovšem nelíbilo některým vysokým zesvětštělým církevním hodnostářům, kteří Norberta stále více nenáviděli, vyvolávali proti němu povstání a dokonce ho ohrožovali i na životě. Norbert měl jako vynikající kazatel velké úspěchy. Hlásal úplnou chudobu, pokoru, lásku k Bohu a bližnímu, velký důraz kladl na šíření víry. Vedl asketický život, neznal žádných překážek, putoval bos od města k městu, od vesnice k vesnici, působil osobním příkladem a neúnavně zvěstoval poselství evangelia. Byl také vynikajícím diplomatem, radili se s ním papežové i císařové, smiřoval nepřátelská uskupení, a proto byl zván „Andělem míru“. Novému premonstrátskému řádu vtiskl přísná řádová pravidla vycházející z regulí sv. Augustina. Norbert si nepřál, aby mniši zůstávali pouze za zdmi klášterů a bděli zde na modlitbách, ale dal jim úkol, aby vyšli ven a byli činní také mimo klášter, mezi lidmi, kde měli podle jeho vzoru šířit víru a působit při správě farností. Tento ideál platí pro premonstráty dodnes a je vyjádřen těžko přeložitelnými latinskými slovy „vita mixta“ (život smíšený?) - nejvystižnější český význam těchto slov je asi vyjádřen pojmy „řeholní kněz“.

Premonstrátský řád se dělí na větev mužskou, ženskou a třetí řád, který ustanovil Norbert pro laiky, aby umožnil i jim podílet se na prohloubení duchovního života. První premonstrátkou se stala blahoslavená Rycwera, vdova po Raymundovi z Clasters, která se nadchla ideály hlásanými Norbertem, shromáždila kolem sebe stejně smýšlející ženy a založila první ženský klášter. Podobně jako Norbert, rozdala i ona své velké jmění chudým a nemocným, pro něž postavila v Prémontré hospitál (středověké zařízení pro péči o nemocné a nemohoucí) a pro pocestné dům k přenocování. Pokorně posluhovala všem trpícím bez rozdílu, konala i ty nejtěžší služby, což ji předčasně sklátilo do hrobu. V závěru života vyslovila přání, aby byla pohřbena v hrobě beze jména, na hřbitově mezi chudými, kterým za života tolik sloužila. Její následovnice, řádové sestry se dělily na sestry chórové a laické, které obstarávaly celou domácnost řeholního domu a vycházely z kláštera pečovat o nemocné a opuštěné. Naproti tomu chórové sestry zachovávaly „velkou klausuru“, což znamená, že nemohly vůbec vycházet za zdi kláštera, v němž se věnovaly rozjímavému životu (kontemplaci), chórové modlitbě a zpěvu žalmů, vyšívání posvátných rouch, opisování knih, vzdělávání a výchově dívek. Kázeň v dodržování pravidel řeholního života byla u premonstrátek od počátku velmi přísná.  

Nezapomínejme, že doba 11. a 12. století je poznamenána těžkým zápasem mezi světskou a duchovní mocí, který vešel do historie pod názvem „boj o investituru“. V podstatě se jednalo o právo jmenovat kněze a vysoké církevní hodnostáře (opaty, biskupy, kanovníky atd.) do jejich funkcí. Praxe se vyvinula tak, že toto právo si začala přivlastňovat světská vrchnost. Panovníci a majitelé jednotlivých panství, kteří zakládali na svých pozemcích kostely a kláštery, je považovali za svůj majetek a z titulu vlastnictví začali do nich sami dosazovat kněze, případně jiné církevní hodnostáře podle své vlastní vůle, a potom se na ně dívali jako na své sluhy. Tato praxe hluboce zasahovala do vnitřního života církve. Duchovní hodnostáři v čele s papežem ztráceli vliv na rozhodování v tak důležitých záležitostech, jako bylo vedení far a vysokých církevních úřadů a institucí, a proto se tomu začali usilovně bránit. Stávalo se, že mladší synové šlechtických rodin bývali zpravidla určováni pro duchovní dráhu, aby si zajistili snadný život. Využívali církevní obročí a prebendy spojené s  církevním úřadem, do něhož byli svým světským pánem jmenováni, avšak přitom často nesplňovali ani ty nejzákladnější podmínky, aby mohli takový úřad vykonávat. Jako církevní hodnostáři žili mnohdy i nadále navyklým světáckým způsobem života a vzbuzovali všeobecné pohoršení. To mělo za následek, že nastal nežádoucí morální úpadek církve, rozmáhalo se kupčení s církevními úřady (tzv. simonie), prodávání svátostí atd.

Už v 10. století proti těmto výstřelkům rozhodně vystoupilo opravné církevní hnutí, lavinovitě se šířící z burgundského kláštera Cluny, které ve svém programu žádalo osvobození církve od zásahů světské moci (liberstas ecclasiae – svobodu církve), prosazovalo chudobu církve a její návrat k ideálnímu životu prvních křesťanů, jak je popisován v Bibli, kde se píše (viz Skutky apoštolů 4-32): „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši; nikdo z nich nenazýval něco ze svého majetku vlastním, nýbrž všechno jim bylo společné“ (tento princip chudoby zastával i Norbert). Clunyjské reformní hnutí kladlo velký důraz na oproštění církve od laických a světských vlivů. Usilovalo o čistotu církve, obnovu duchovního života, upevnění kněžské kázně (byl vysloven požadavek celibátu), zkvalitnění vzdělání a vůbec zlepšení morálního stavu řeholníků a kněžstva.

Pod široce uplatňovaným heslem „Quod potestas temporalis subditur spirituali“, že „moc světská je podřízena moci duchovní“, respektive její „nezávislosti“ na moci světské, probíhal v 11. a 12. století mezi císaři a papeži těžký zápas o primát moci nad celým západním křesťanským světem. Tento zápas vyvrcholil za papeže Řehoře VII. (1073-1085) a císaře Jindřicha IV. (1056-1105) a měl později svoji odezvu rovněž u nás ve známém ostrém sporu mezi králem Přemyslem Otakarem I. (1197-1230) a pražským biskupem Ondřejem (1214-1224), jak nás o tom poučuje historie. Právě tento spor vyvolal krátkodobý negativní dopad také na doksanský klášter, což bude vysvětleno později. Řekněme hned, že urputný boj mezi duchovní a světskou mocí, který „hýbal“ celou Evropou, byl nakonec vyřešen kompromisem, v němž si církev svoji nezávislost uhájila. Světským pánům bylo při jmenování kněží do jejich funkcí ponecháno jen právo navrhovat (podávat) vhodné osoby (tzv. právo podací - ius patronatus), kdežto vlastní jmenování případně odvolání kněží bylo ponecháno biskupům. Tímto dualismem (oddělením obou mocí) se západní křesťanství odlišuje dodnes od pravoslaví, kde se vyvinul tzv. „cesaropapismus“, což znamená, že ruský car byl současně i nejvyšší „hlavou“ pravoslavné církve, o které rozhodoval, a která mu byla podřízena.

Clunijské hnutí se rychle šířilo Evropou, ve 12. století se k němu hlásila již naprostá většina církevních institucí (hovoří se o svazu konventů, do něhož bylo zapojeno 3 000 klášterů).  Často se s nadšením k tomuto hnutí přidávali vedle duchovních činitelů i mocní světští páni, kteří se v boji o investituru aktivně přidávali na stranu papeže proti císaři. Hlavními hlasateli clunyské reformy byly nové mnišské řády a mezi nimi zaujímali čelní místo premonstráti a cisterciáci. Jak již bylo zmíněno, horlivým stoupencem a propagátorem myšlenek šířených z Cluny, byl shora zmíněný olomoucký biskup Jindřich Zdík. Všeobecně se tvrdí, že to byl právě on, kdo přivedl premonstráty do Čech. Rozhodujícím bylo, že získal pro tento záměr knížecí pár - Vladislava II. a jeho manželku Gertrudu. Hlavně jeho přičiněním byli premonstráti přivedeni nejprve na Strahov (v roce 1143) a potom do Doksan. Protože zakládací listinu doksanského kláštera nemáme - má se za to, že shořela při požáru roku 1200 (nebo 1208?) - musíme se při líčení následujících událostí opět spokojit pouze s tradicí, která nám říká, že k položení základního kamene došlo roku 1144. O rok později, ve dnech 18. a 19. září 1145, byly již vysvěceny provizorní dřevěné budovy nového kláštera a kostela, který byl zasvěcen Narození Panny Marie. Velká slavnost svěcení se konala za přítomnosti knížete Vladislava II., jeho manželky Gertrudy a zemské šlechty. Kostel vysvětil pražský biskup Ota (1140-1148), konvent olomoucký biskup Zdík. Současně byly do kláštera uvedeny první řeholnice, které pocházely z ženského premonstrátského kláštera v porýnském Dünnwaldu.

Významný doksanský probošt Josef Mika (1709-1733), který napsal stručnou historii doksanského kláštera pod názvem „Das Ruhmwürdige Doxan…“ - „Podivuhodné (slávy-hodné) Doksany…“ (vydáno v Litoměřicích roku 1726), zná i jména prvních řeholnic domácího původu, které prý byly při slavnosti svěcení do nového kláštera uvedeny. Nevíme, z jakého pramene Mika čerpal, ale známý historik Václav Novotný (1869-1932) o těchto jménech silně pochybuje. Naproti tomu přijímá tvrzení, že k vysvěcení kláštera i kostela skutečně došlo ve dnech 18. a 19. září 1145. Mikovo pojetí zřejmě převzal Ludvík Bláha, který v brožuře „Sestry premonstrátky“ (Litoměřice 1946) líčí slavnost svěcení doksanského kláštera následovně:

„Biskup Jindřich Zdík, úzce spřízněný s královským rodem Přemyslovců, první český premonstrát, nové duchovní sídlo vysvětil, první bohoslužby v chrámě vykonal a do bělostného řeholního hábitu sv. Norberta slavnostně oblékl první české řeholnice: Jitku (Juditu) z českého rodu královského, jako představenou, Sezemu, Markétu, Pomoslavu, Útěchu, Pomoslavu ml., Ladislavu, Radoslavu, Sillu. Všechny, až na Ludmilu, byly ze šlechtických rodů. Královna Gertruda sama posluhovala při této slavnosti chudým z okolí, kterým vystrojila hostinu …“

Podobně se o založení doksanského kláštera píše i v některých jiných pojednáních, my však musíme mít na paměti, že se jedná pouze o spekulace a nedoložená fakta, která nutno chápat jako částečně pravdivá nebo vůbec nepravdivá. Například silně lze pochybovat o „úzkém spříznění“ Jindřicha Zdíka s Přemyslovci. O jeho původu se vedou mezi historiky vážné diskuze. Většina tvrdí, že byl synovcem pozoruhodného pražského biskupa Daniela I. (1148-1167) a podle pověsti by měl být dokonce synem známého kronikáře Kosmy a jeho manželky Božetěchy. Rovněž je nepravděpodobné, že by Jindřich Zdík „do bělostného řeholního hábitu slavnostně oblékl první české řeholnice“, aniž by tyto - po stanovené době tzv. noviciátu - nesložily při tzv. obláčce předepsané řeholní věčné sliby, nepřijaly řeholní jméno a teprve potom by mohly být oblečeny do řeholního hábitu. První představenou kláštera nebyla Jitka (Judita), ale Ida. Nepřesné je rovněž označení Gertrudy za královnu, protože v roce 1145 nebyl Vladislav II. králem, ale jen knížetem.

Ani uváděný rok založení doksanského kláštera, 1144, kdy měl být položen základní kámen, není zcela jistý. Někteří historikové, mezi nimi např. i středověky kronikář Neplach (1322-1371) uvádí rok 1142 nebo 1143, podobně i G. Dobner, Fr. Palacký, A. Sedláček, B. Matějka a řada dalších. Problémem, se také zabýval již zmíněný historik Václav Novotný, který se však ani nepokusil určit přesný rok založení. Pouze poukázal na tradici dochovanou u probošta Miky, která klade založení doksanského kláštera do roku 1144 a spokojil se s obecným tvrzením, že Doksany byly založeny současně se Strahovem. Tím je zřejmě míněno, že podle zvyklostí doby, spočívající v praxi zakládání tzv. podvojných klášterů (mužských a současně i ženských), bylo již při zakládání strahovského klášter pamatováno a také rozhodnuto, aby vedle řeholníků byly do země uvedeny také řeholnice premonstrátského řádu. Za hlavní iniciátorku této myšlenky je považována kněžna Gertruda, která si přála mít v zemi řád celý, tedy i sestry premonstrátky a byla k tomu ponoukána Jindřichem Zdíkem. Jednalo se pouze o vyhledání místa pro tento nový ženský klášter a to našla právě ona. Novotný považuje založení Doksan za současné se Strahovem také proto, že tomu nasvědčuje zakládací listina strahovského kláštera, v níž Vladislav II. věnuje pravidelný důchod z ražby mince 200 denárů týdně „bratřím a sestrám“(„fratribus et soriribus“). Toto věnování podává jasný důkaz, že se při zakládání Strahova počítalo i s příchodem sester premonstrátek do Čech. Na Strahov přišla kolonie řeholníků v roce 1143 z porýnského Steinfeldu, zatímco kolonie řeholnic, určená pro Doksany, pocházela z blízkého Dünnwaldu. Předpokládá se, že si příchod řeholníků z těchto míst, známých vysokou úrovní duchovního života, Zdík a Gertruda přímo vyžádali.

V úvahu připadá i možnost, že řeholnice nepřišly z Dünnwaldu přímo do Doksan v roce 1145, ale nejprve na Strahov v roce 1143 společně s řeholníky, kde pobývaly dva roky, přijaly mezi sebe i domácí uchazečky o vstup do řádu, a teprve potom, až byl pro ně v roce 1145 vysvěcen doksanský klášter a kostel, se přemístily do Doksan. V daném případě by bylo možné vysvětlit i uvedení prvních řeholnic domácího původu do doksanského kláštera Jindřichem Zdíkem při shora popisované slavnosti svěcení. Otázka zůstává otevřená. Jisté je, že mezi těmito čtyřmi kláštery (Steinfeld-Strahov, Dünnwald-Doksany), byl udržován trvalý úzký kontakt, jak dokládá dochovaná korespondence. Porýnské kláštery byly pro Strahov a Doksany kláštery „mateřskými“ a to znamená, že nad nimi držely ochrannou ruku, vedly je, poskytovaly jim pomoc a cenné rady v počínajícím řeholním životě, který se řídil přísnými řádovými pravidly, a nebyl nijak lehký.

Materiální zabezpečení kláštera

Založením doksanského kláštera došlo k podstatné změně života lidí v celém Poohří a jiných částech země. Pro mnohé čtenáře bude asi překvapivé, když v dalších řádcích bude popisováno, nad jak rozsáhlým dominiem (samosprávným územím) v době panování Přemyslovců doksanský klášter vládl. Na základě dochovaného listinného materiálu a tzv. „Necrologium Doxanense“, („Knihy mrtvých“, která se nám dochovala v opise z roku 1374) a po kritickém zhodnocení těchto pramenů dospěli historikové k poznání, že trvalým nebo dočasným vlastnictvím kláštera prošlo prokazatelně 108 vesnic s poddanými sedláky (skutečnost byla asi ještě větší). Seřadíme-li je podle abecedy, máme jako první Bášť u Prahy, 12,5 km severně od Karlína, dar od Bedřicha ze Skalky a jako poslední se nám představí Živanice, 6 km vsv. od Přelouče, které daroval klášteru velmož Chval na přelomu 12/13. století. Zajímavý seznam všech těchto prokazatelně zjištěných vesnic, patřících v době vlády Přemyslovců trvale nebo dočasně doksanskému klášteru, bude uveden jako příloha v závěru této práce, včetně původního názvu a způsobu jejich nabytí.

Již první darování zakladatelem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou bylo bohaté.  Informuje nás o tom jedna z nejdůležitějších listin, týkajících se doksanského kláštera, které se nám zachovaly. Je to „Privilegium krále Přemysla Otakara I.“ vydané roku 1226, v němž tento král potvrzuje klášterní statky a uděluje doksanské klášterní komunitě rozsáhlé výsady (imunity). Vše nasvědčuje tomu, že „Privilegium“ bylo vydáno za ztracenou zakládací listinu. Kromě již zmíněného pravidelně odváděného důchodu z ražby mince ve výší 200 denárů, odváděného „každou sobotu“ („omni die sabbati“) doksankému a strahovskému klášteru, obdržely doksanské premonstrátky od zakladatelů vesnice: Doksany, Mury, Rohatce, Chvalín, část Libotenic s přívozem, polovinu Dušník, Oleško, Chodžovice (někdejší ves u Libotenic), Zálezly u Ústí n. L., Peleč (dnes neznámé polohy), Hostenice s koňmi a jejich hlídači, Skalice nedaleko Litoměřic a Ledčice s lesem. Všechny tyto obce se nacházely v blízkosti Doksan.

Jinak tomu bylo u darovaného újezdu Velichov, který patřil rovněž k původnímu nadání a nalézal se na pravém břehu horního toku Ohře. V daném případě se jednalo o rozsáhlé území porostlé hlubokými pohraničními hvozdy, které leželo v odlehlé krajině při západní hranici země v někdejším Sedlecku (pozdější Loketsko). Jeho hranice šly od dnešního Radošova obloukem k severovýchodu a vracely se k Ohři až téměř u Stráže. Velikost újezdu se tehdy vyměřovala tak, že ke stanovení jeho hranic určil panovník zvláštní komisi v čele s hospodářským úředníkem, složenou ze zástupců příjemce darovaného území (kláštera) a majitelů sousedních pozemků. Tato komise „ujezdila“ (obejela) na koních nově darovaný „circuitum“- tj. komplex lesní půdy a současně ihned urovnala případné spory se sousedy, které mohly při vyměřování hranic vzniknout. Zalesněné pohraniční újezdy zaujímaly velkou neosídlenou plochu, která přímo lákala svého majitele ke kolonizaci, čili k zakládání nových osad. Tuto skutečnost využil i doksanský klášter, který ve 13. století kolonizoval krajinu na Karlovarsku, Jáchymovsku, Prácheňsku, Sedlecku, Českolipsku a jinde, kde vlastnil rozsáhlé újezdy.

Vedeni příkladem zakladatelů, začali klášter hojně obdarovávat i další příslušníci panujícího rodu Přemyslovců a zemské šlechty. Vladislavův bratr Jindřich a jeho manželka Markéta darovali klášteru vzdálený újezd zbynický nacházející se na Sušicku v podhůří Šumavy, kníže Bedřich (1178-1189) újezd Kotvinu na Žatecku a důležitý újezd vojkovický na levém břehu horního toku Ohře, což mělo pro klášter ten význam, že nyní ovládal oba břehy této řeky, neboť na pravém břehu již vlastnil újezd velichovský. Je zajímavé, že hranice obou újezdů byly na rozkaz krále Václava I. roku 1234 znovu přeměřovány loketským purkrabím Sulislavem, protože při zakládání nových osad na klášterních a sousedních královských statcích docházelo k hraničním sporům.

K velkým dobrodincům kláštera patřil také kníže Jindřich Břetislav (1193-1197), který sestrám premonstrátkám daroval újezd Koloveč na Domažlicku a klášternímu kostelu oltář zdobený zlatem. Druhá manželka Vladislava II., Judita Durynská (asi 1135-1174), přispěla darováním Břehoryjí a poloviny Rochova. Dárkyní Břehoryjí a Rochova je v nekrologu jmenována rovněž Eliška (1175-1197), sestra knížete Jindřicha Břetislava a druhá představená kláštera, která klášter ještě obohatila 60 hřivnami stříbra (hřivna měla hmotnost 253,14 gramu) a kalichem s paténou (plochá miska, na níž se při bohoslužbě klade hostie), zlacenými konvičkami a dalšími cennostmi a bohoslužebnými předměty.

Kromě příslušníků panujícího rodu měl klášter mnoho štědrých dobrodinců také v řadách bohatých i méně bohatých panských rodů. Snad bychom tehdejší dobrodince mohli přirovnat v určitém slova smyslu k současným „sponzorům“, i když rozdílů by se našlo přece jen dost. U tehdejších „sponzorů“ samozřejmě nešlo o žádnou reklamu, ale jednalo se především „o dobrý úmysl“ vyvěrající z opravdové víry a každý dar byl zaštítěn myšlenkou, že je věnován „pro spásu duše“ dárce a jeho rodiny. V tom smyslu nutno chápat bohaté darování, které klášter obdržel od rodiny Nemojovy. Tak hrabě Nemoj se svou manželkou darovali sestrám část Vražkova, jeho synové Velislav a Matouš přidali Krábčice a Matouš sám na smrtelné posteli odkázal Doksanům veškeré své dědictví, mimo Protivice, které zanechal své manželce. Nemojův bratr Jarohněv daroval klášteru tři dvory v Mnetěši a s jeho synem Vlastislavem vyměnil klášter Němčice n. Vl. za část Martiněvse, což bylo pro konvent výhodné, protože tato vesnice ležela v blízkosti klášterního centra.

K dalším dobrodincům patřila rodina pánů ze Skalky. Bedřich a jeho synové Jindřich a Reinard darovali klášteru Vešťany na Teplicku a Březno - 5 km zsz. od Lovosic a Petr, bratr zmíněného Bedřicha, přidal ještě Bašť u Prahy. Jinými dobrodinci byli velmož Chval s manželkou, se stali dárci Živanic a Lohenice na Pardubicku a opět jakýsi Chval daroval Děčany – 13 km jz. od Lovosic. Od velmože Chotěbora a jeho manželky Přibyslavy obdržel klášter Ledvice u Duchcova a od jejich dcery, řeholnice Eufrosiny, dostal její věno Srbice u Teplic. Jiné Srbice, ležící vedle Koloveče, daroval klášteru kníže Jindřich Břetislav. Manželka velmože Časty odkázala ves Chlustinu ležící 4,5 km ssv. od Hořovic. Velkým dobrodincem kláštera byl také pražský biskup Daniel I. (1148-1167), který obdaroval sestry  důležitým újezdem Oslov na Písecku a vsí Chýnov u Turska v blízkosti vltavského břehu. Kromě toho jmenuje doksanský nekrolog Daniela také dárcem obcí Třeboradice u Karlína, Nouměřice u Velvar a Libotenice na levém břehu Labe, blízko Doksan.

Významný ekonomický přínos přinášelo klášteru také bohaté věno šlechtických dcer, které vstupovaly do řeholního života a stávaly se premonstrátkami. Zde můžeme jmenovat jistou Idu, o níž se nekrolog zmiňuje, že byla příbuznou krále Vladislava. Její věno 50 hřiven stříbra a část Veltrus připadlo klášteru. Podobně připadlo klášteru věno Markéty, dcery hraběte Oldřicha ze Žinkov a někdejší představené kláštera, jejíž vstup do kláštera rozšířil klášterní statky o Brňany a Rochov. Protože dárkyní Rochova je v nekrologu rovněž jmenována královna Judita a její neteř Eliška, je třeba si uvědomit, že se jedná o dvě vesnice téhož jména, z nichž Rochov u Brozan je věno řeholnice Markéty, zatímco Rochov u Břehoryjí na Litoměřicku je dar královny Judity a její neteře. Pro klášter byl zvlášť významný, protože ležel asi v polovině cesty mezi Doksany a statkem kravařským, jehož prvou část klášter právě získal. Proto lze vyslovit domněnku, že Rochov si od královny Judity podnikavý doksanský probošt Wolfram přímo vyžádal. Další věno, polovinu vsi Vojnice, nedaleko Libochovic, získal klášter od sestry Scholastiky, dcery velmože Smila; podobných případů bylo jistě více.  

Konec první části.

Historie Doksan 2. část

Utváření klášterních statků ve 13. století

Jak bylo shora popsáno, doksanský klášter se stal vlastníkem mnoha pozemků s poddanými sedláky. Duchovní správu a hospodářské záležitosti kláštera řídili jeho nejvyšší představení, doksanští probošti, kteří byli do funkce jmenováni Strahovem. Vzájemná vazba mezi doksanským a strahovským klášterem byla velmi úzká, často se stávalo, že strahovský opat zasahoval jako patron do osudů doksanského kláštera a nejeden doksanský probošt se stal později strahovským opatem. Řada proboštů se ve funkci hospodářských správců osvědčila, řečeno současnou terminologií, byli to velmi dobří manažeři, kterým se dařilo dobře obhospodařovat svěřený majetek, scelovat rozptýlené pozemky, vytvářet z nich ucelené statky a využíváním nových technologií zvyšovat výnosy. Premonstráti měli velké zkušenosti s kultivací krajiny a jejím využíváním k hospodářským účelům. Také oni se řídili známým heslem „Ora et labora, dabit tibi Deus omnia bona!“ („Modli se a pracuj a Bůh ti nadělí vše dobré!“). Život laických bratrů, zvaných konvrši (conversi), hojně přijímaných do řádu, byl doslova naplněn modlitbou a tvrdou prací, která přinášela dobré výsledky. V důsledku toho se premonstrátské statky, zvané grangie, staly ve své době nejlépe organizovanými a dobře prosperujícími hospodářskými jednotkami.

Ve 13. století nastal velký pokrok v zemědělské výrobě, který historikové neváhají nazvat agrární revolucí. Změn byla celá řada. Především se jednalo o vylepšený způsob obdělávání půdy, který spočíval v zavádění trojpolního rotačního systému, v němž třetina půdy byla osívána na jaře (jař), třetina na podzim (ozim), třetina odpočívala (úhor) a příštím rokem docházelo ke střídání. Dalším pokrokem bylo, že zemědělci začínali používat dokonalejší typy zemědělského nářadí. Nejdůležitějším nástrojem se stal pluh s kovovou radlicí, který pracoval asymetricky, měl odvalovou desku a obracel půdu na jednu stranu. Orba byla hlubší, k jejímu rozmělnění se začaly používat železné brány a dřevěné válce. Pro koně byly zaváděny podkovy a vynález chomoutu zvětšil jejich tažnou sílu až pětinásobně. Rozšiřovaly se vodní a větrné mlýny, docházelo k pěstování nových plodin, kromě pšenice a prosa se pěstoval ječmen, oves a žito (pekl se žitný chléb), pěstovaly se luštěniny a zelenina, zakládaly ovocné sady. V rámci spolupráce byla k nám dovážena ze západoevropských klášterů semena a sazenice nových kvalitních zemědělských odrůd, což rovněž prospělo k zvýšení výnosů.

V důsledku těchto změn nastal výrazný rozkvět venkova. Docházelo k růstu počtu obyvatel, vznikaly větší tržní osady a „na zeleném drnu“ byla zakládána města. Zakládal je král nebo šlechtic a právě podle zakladatele je nazýváme „města královská“ nebo „poddanská“. Nejvíce měst založil král Přemysl Otakar II. (1253-1278) a to hlavně proto, aby v nich získal oporu k posílení své vlastní moci proti nebezpečně vzrůstající moci šlechty. Ve městech se rozvíjela řemeslná výroba, vznikala celá řada nám dnes neznámých specializovaných řemesel, jejichž mistři a tovaryši zakládali k hájení svých zájmů spolky zvané cechy. Obyvatelstvo měst získávalo od zakladatele řadu práv, z nichž k nejdůležitějším patřilo právo samosprávy (měšťané si volili purkmistra a dvanáct konšelů), obdrželi právo opevnit se, čili postavit hradby kolem města, právo soudit své občany (hrdelní), právo vařit pivo (várečné) a také důležité právo tržní. Právě toto právo umožnilo směnu mezi venkovem a městem. Poddaný sedlák už přestal být pouhým „samozásobitelem“, který si vyrábí vše potřebné doma sám. Nyní se mu nabízela lákavá možnost navštívit pravidelný týdenní trh ve městě, zpeněžit tam své živočišné a rostlinné výrobky a za utržené peníze nakoupit od řemeslníků zemědělské nářadí a další potřebné zboží. Dřívější zaostalé naturální hospodářství se měnilo v peněžní, peníze se dostávaly daleko více do oběhu a stávaly se všeobecně platným platidlem. V penězích se také začaly platit vrchnosti původně naturální dávky a to hlavně po zavádění nových právních vztahů mezi poddaným sedlákem a vrchností, jak je vysvětleno dále.  

Po otevření stříbrných dolů v Kutné Hoře se stal český král jedním z nejbohatších panovníků v Evropě a po měnové reformě, k níž přistoupil král Václav II. (1278-1305) roku 1300, byl pražský groš vyhledávaným platidlem i ve vzdálené cizině. Jeho pojmenování vychází z latinského slova grossus = tlustý. Z jedné hřivny stříbra se tehdy razilo v Kutné Hoře 64 grošů. O zlepšujícím se postavení podaných sedláků hovoří i skutečnost, že v nejedné selské polozemnici nalezli archeologové poklad stříbrných nebo bronzových mincí. Přesto se žilo značně nejistě. Obyvatelstvo bylo často sužováno neúrodou a nemocemi, muselo také počítat s nečekanými živelními pohromami, loupením a neurvalým pustošením svých domovů v době válečných událostí. V důsledku těchto nežádoucích jevů docházelo poměrně často k hladomorům, které se stupňovaly obzvláště na jaře před novou sklizní po vypotřebování všech zásob.     

Ve víru těchto důležitých novot nastala také převratná změna v právním postavení poddaného sedláka. Ta spočívala v zavádění tzv. zákupního (emfyteutického) práva, které je rovněž nazýváno právem německým. Zatímco dříve byl sedlák víceméně odkázán na milost a nemilost svého pána, po zavedení zákupního práva se jeho závislost na majiteli půdy značně uvolnila. Jejich vzájemný vztah byl nyní upraven písemnou smlouvou (kontraktem), podle které se sedlák, po zaplacení jednorázové zákupní částky, jednou provždy vykoupil ze své závislosti a stal se dědičným držitelem pozemků, na kterých pracoval. Důležité pro něj bylo, že vrchnost ho již nemohla z půdy, která přecházela dědičně z otce na syna, vyhnat. Na základě smluvního vztahu platil vrchnosti za „propachtovanou“ půdu pouze pevně stanovenou částku (tzv. pacht) ve formě neměnné peněžité renty. Protože smlouvy se tehdy uzavíraly „na věčné časy“ a reálná hodnota peněz v pozdním středověku klesala, bylo to pro něj postupem času stále výhodnější.

Ve srovnání s dřívějšími poměry se postavení poddaných sedláků ve 13. století hodně zlepšilo a pro nás je zajímavé, že první doložená zmínka o zavedení zákupního práva v Čechách je uvedena v listině Přemysla Otakara I. z roku 1226, vydané doksanskému klášteru. Král zde povoluje zavést poprvé na českém území zákupní právo pro klášterní osadu Mury, o které někteří historikové spekulují, že byla prosperující tržní osadou, dokonce městečkem a stala se hospodářským centrem kláštera. Jeho prosperita však byla nečekaně ukončena roku 1342, kdy Mury byly zničeny velkou povodní. Uchráněn zůstal pouze románský kostelík sv. Klimenta a dvě selská stavení. Skutečnost, že vyspělejší zákupní (německé) právo bylo v Čechách poprvé zavedeno právě na území doksanského kláštera, svědčí o velké snaze doksanských proboštů využívat v tehdejší době nejprogresivnější metody práce, které se osvědčily v cizině, a novátorsky je zavádět také u nás. Přemysl zřejmě vyhověl přání probošta Vintíře, který je na listině podepsán, a zákupní právo osadě Mury udělil.

Ve 12. a 13. století se klášterní život úspěšně rozvíjel. Jak bylo naznačeno, klášter se těšil velké přízni panujícího rodu Přemyslovců a předních šlechtických rodů. Klášterní majetek utěšeně vzrůstal a záhy po založení kláštera nastala doba jeho nebývalého rozvoje. Náš přední znalec diplomatiky (nauky o středověkých listinách), archivář Jiří Pražák (1926-2002), provedl podrobnou analýzu nejstarších listin doksanského kláštera a na jejím základě se pokusil o rekonstrukci vývoje klášterního hospodářství. Dospěl k zajímavým závěrům, které nám dovolují, abychom si učinili celkem objektivní obraz o jeho rozkvětu až do konce vlády Přemyslovců v roce 1306. Jedná se zhruba o prvních 160 let trvání kláštera, které můžeme rozdělit na tři etapy. První z nich se vyznačuje nebývalým vzestupem doprovázeným četnými dary rozsáhlého pozemkového majetku, který byl probošty pečlivě spravován. Avšak v první čtvrtině 13. století došlo k nečekané změně. Z dosud neznámých příčin nastal dočasný úpadek kláštera doprovázený velkým otřesem jeho dosavadního hospodářského vzestupu, který ohrožoval samotnou jeho existenci. Přesné příčiny neznáme, ale můžeme je alespoň tušit a také určit, že vážná krize nastala právě v této době. O úpadku víme nejen z klášterní tradice, ale nepřímo ho potvrzují i svědectví listinných zpráv.

Podle tradice měl klášter roku 1200 vyhořet a roku 1208 ho stihla další pohroma, která souvisela s neurovnanými poměry v sousední římsko-německé říši. Z historie je známo, že král Přemysl Otakar I. (1197-1230) využíval velmi obratně ve svůj prospěch nestabilní situaci v římsko-německé říši, kde bojovali o císařský trůn Filip Švábský (1198-1208) a Ota IV. Brunšvický (1198-1215). Český král jednal podle toho, jaké výhody mu kdo nabízel. Nejprve se přiklonil na stranu Filipa Švábského, potom přešel na stranu jeho soupeře Oty IV. Brunšvického, načež se opět spojil s Filipem, aby znovu přešel k Otovi a nakonec skončil jako spojenec konečného vítěze, císaře Fridricha II. (1212-1250), od něhož získal roku 1212 památnou listinu zvanou Zlatá bula sicilská, která upevňuje a potvrzuje svrchovanost a integritu středověkého českého státu, a jehož panovník získává dědičný titul krále.

Osud tomu chtěl, že boje o císařskou korunu postihly také Doksany. Aby Ota Brunšvický potrestal českého krále za jeho spojenectví s Filipem Švábským, podnikl roku 1208 celkem bezvýznamný vpád do Čech, který však zasáhl doksanský klášter a vyplenil ho. O rozsahu škod způsobených tímto vpádem nemáme žádné bližší zprávy. Jestliže však došlo k požáru roku 1200, mohly být v roce 1208 jeho stopy ještě znát, a i když předpokládáme, že tehdejší probošt Wolfram (1175-1208) se snažil s královskou pomocí o jeho rychlou obnovu, tato mohla být pleněním brunšvického vojska opět zmařena. Máme i znepokojivou zprávu od probošta Miky (1709-1733), který ve své historii Doksan tvrdí, že klášter byl po požáru 26 let v ruinách, což se zdá být nepravděpodobné. Jisté je, že klášter byl ve značných nesnázích, které byly znásobeny ještě tím, že král Přemysl Otakar I. zanevřel na církevní ústavy a odvrátil se také od doksanského kláštera, když se dostal do známého ostrého sporu o investituru s pražským biskupem Ondřejem - jak bylo již zmíněno dříve. Klášter, zbaven královské přízně a jeho ochrany, byl po určitý čas vystaven útokům hrabivých sousedů, označovaných jako „mali homines“ („zlí lidé“), kteří využili situaci a začali rozchvacovat klášterní statky, zatímco jiné upadaly do dluhů. V důsledku toho se klášter ocitl ve velké tísni a byl nucen prodat jistému Nikonovi i statek Uherce za 60 hřiven stříbra, které krátce před tím od Přemysla získal.

K velkému obratu došlo teprve v době, kdy byl urovnán králův spor s biskupem Ondřejem. Přemysl Otakar I. se potom velkorysým způsobem ujal kláštera, což bylo vyjádřeno tím, že v roce 1226 vydal v jeho prospěch již zde několikrát zmíněnou „ochrannou“ listinu, zvanou „Doksanské privilegium“. Po jeho vydání nastala druhá etapa rozkvětu doksanského kláštera, která trvala až do tragické smrti krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli roku 1278. Jak nás upozorňuje Jiří Pražák, v této druhé etapě již nešlo o pouhé pokračování úspěšného vývoje předchozího období, ale vyskytují se tu specifické odlišnosti. Zatímco ve 12. století se přízeň panovníka a šlechtických dárců projevovala četnými dary větších územních celků i po celé zemi rozptýlených statků a statečků, ve 13. století tento vývoj ustal. Rozsah získávání půdy darem, koupí, výměnou apod. nelze srovnat s obdobím předchozím. Nevýhodné bylo, že v té době se klášterní zboží rozpadalo na řadu roztroušených dvorů a dvorců, k nimž byly v jednotlivých krajích přidruženy vesnice, a často se stávalo, že klášterní statky byly od sebe příliš vzdáleny a navíc je prostupovaly statky jiného pána. Jejich správa se proto setkávala s různými těžkostmi.

Od konce 12. století se probošti snažili tuto nepříznivou situaci změnit. Využívali k tomu náklonnost panovníků, která se projevovala v jiném směru. Místo darování nových pozemků podporovali králové klášter tím, že mu v nebývalé míře udělovali, potvrzovali a rozšiřovali různé hospodářské a soudní imunity (výsady), podporovali jeho kolonizační činnost, udíleli povolení k zakládání trhových míst a vysazování nově zakládaných vesnic -  a také vesnic již dříve založených - na právu zákupním (německém) apod. Tato královská podpora měla velký význam pro další hospodářský rozkvět kláštera, protože umožňovala úspěšné podnikání. V důsledku toho se postupně měnil i obraz klášterních statků. Zatímco ve 12. století jsme mohli sledovat jejich vznik a rychlý početní růst, ve 13. století se probošti snažili o jejich scelování a zaokrouhlování. Kvůli lepšímu hospodaření byly jednotlivé enklávy vyměňovány a vykupovány, což vedlo ke vzniku několika velkých klášterních komplexů, z nichž některé lze již považovat za skutečná panství ve správním i hospodářském smyslu, jak bude uvedeno dále.

Nejprve však je třeba vysvětlit, co to jsou imunity a jaké imunity klášter od panovníků získal. Pro současného člověka je nesnadné vžít se do tehdejší sociální a právní situace a pochopit co to vlastně imunity byly a proč byly udělovány. V podstatě se jednalo o osvobození od různých břemen (povinností), vyplývajících ze zakladatelských práv panovníka a vztahujících se na klášter a jeho poddané lidi. Udělením imunit (výsad) se panovník těchto břemen vzdával ve prospěch kláštera. Nejvíce imunit udělil doksanskému klášteru Přemysl Otakar I. Jsou uvedeny v často zde citovaném Privilegiu z roku 1226 a jejich rozsah nám dokládá, že král se v tomto případě projevil vůči klášteru skutečně velmi štědře. Zcela mimořádné bylo, že osvobodil poddané kláštera od všech veřejnoprávních břemen, což známý právní historik Václav Vaněček (1905-1985) hodnotí jako výjimečné, protože podle jeho zjištění podobnou výsadu neobdržel v první polovině 13. století, kromě statků doksanského kláštera a statků řádu německých rytířů, žádný jiný církevní ústav v zemi. Za veřejná břemena Vaněček považuje různé služby a osobní roboty, naturální nebo peněžní dávky, břemena vyvolaná válečnými událostmi, různé práce jako je úprava veřejných komunikací, stavba opevnění, hloubení příkopů, nasypávání valů, stavba hradů, mýcení lesů, plnění služeb při pobytu a projíždění dvorských a úřednických družin panovníka, jejich ubytování a stravování, vydržování panovníkových loveckých družin, psovodů (pro jejich neurvalé chování nazývaných vesničany „holotou“) a také různá další břemena bez jakéhokoli právního základu, často libovolně ukládána královskými úředníky a správci na lidi klášterních statků. Další imunita byla celní. Klášteru bylo povoleno dovážet bez cla sůl, dřevo a jiné potřebné zboží po Ohři a Labi. Klášter také obdržel právo lovu lososů na Labi v Zálezlech.

Žádný panovník nebyl vázán ustanoveními svého předchůdce a neobnovil-li je, pozbývala jakoukoliv platnost. Proto se doksanští probošti snažili, aby také Přemyslův nástupce, jeho syn, král Václav I. (1230-1253), potvrdil důležité imunity, které klášter získal od jeho otce. To se podařilo v roce 1249 za probošta Gotfrida (1249-1261), kdy král vydal důležitou listinu, v níž obnovuje klášteru imunity udělené jeho otcem. Vyžadovaná břemena měla různé specifické názvy, jejichž přesný obsah je nesnadné vysvětlit a historikové s tím mají problémy. Tak například v listině vydané v roce 1249 se konkrétně píše, že klášter a jeho poddaní se osvobozují od „přeseky“, tj. od robotní povinnosti mýtit a klučit lesy, budovat a udržovat lesní cesty a mosty, ovšem mosty byly vzácné, jednalo se spíše o kladení obyčejných hatí přes mokřiny, potoky a brody; od „noclehu“, což znamenalo povinnost poskytovat královským úředníkům, zvláště lovčím, myslivcům a psovodům ubytování; od „nářezu“, čili od povinnosti dodávat dobytek neboli „na-řezat“ maso do královské kuchyně; od „vřezu“, což byla povinnost stravovat „půhončí“ soudu („půhončí“ byli úředníci vyslaní k obviněnému, aby ho přivedli, čili „pohnali“ na soud); od „osepu“ čili dávat (sypat) obilní úrok za použití královského lesa či louky; od „šestného“, což byla povinnost platit v každé vesnici vrchnímu lovčímu šest denárů; od „holot“ tj. od povinnosti živit psovody a lovecké psy panovníka; od „tenetného“ tj. vláčet tenata (sítě) při královských lovech, od „cestného“, čili poplatek za bezpečný průchod královskými lesy atd. Z uvedených příkladů vidíme, že se jednalo o celou řadu různých nepříjemných břemen, a protože na každém panství platilo něco jiného, utvářely se v jednotlivých enklávách i odlišné poměry a život poddaných byl z tohoto hlediska dosti pestrý. Záleželo na zakladatelských právech a na tom, jak je jejich nositelé (v případě doksanského kláštera panovníci) využívali a vyžadovali. Z právě popsaných skutečností je vidět, že štědrým udělováním imunit se panovníci vzdávali ve prospěch kláštera mnohých vlastních nároků a tím právě umožnili jeho další rozvoj.

Nebyly to ovšem jen imunity hospodářského charakteru, ale jednalo se rovněž o důležité imunity soudní. Také v tomto případě byli panovníci k doksanskému klášteru hodně štědří. Až dosud rozhodovaly o žalobách na poddané sedláky a čeleď královských klášterů hradské soudy. Snahou proboštů bylo, vymanit „svoje lidi“ z područí hradských soudních úředníků a podřídit je své vlastní jurisdikci. Připomeňme, že Doksany podléhaly pod purkrabství krajského hradu Loket. Přemysl Otakar I. a jeho nástupci vyhověli žádostem proboštů a podřídili klášter přímo soudnímu dvoru královu. Zároveň bylo ustanoveno, že král se vzdává ve prospěch kláštera pokut, jimž propadli poddaní kláštera na základě „svodu“, „nároku“, „hlavy“, „ranníku“, „viselce“ a „osady“. K vysvětlení těchto pojmů je třeba dodat: „Svod“ byl uplatňován, když se ztratila stopa zločinu a při vyšetřování „sváděl“ vinu jeden podezřelý na druhého. „Nárok“ je od slova „nařknouti“ a znamená v podstatě žalobu, ve které byl někdo „nařčen“ z trestného činu. Pojem „hlava“ byl používán ve smyslu vražda a s tím spojená pokuta za zločin vraždy. Podle právního historika Jana Kaprase (1880-1947) se v případech „hlava“, „svod“, „nárok“, „raník“, kdy člověk byl poraněn, jednalo o kolektivní trestní ručení, tzv. „obecní poruku“ a nebyl-li viník dopaden, platila za něj pokutu celá vesnice. Podle Františka Palackého (1789-1876) je „hlava“ společná pokuta placená celou vesnicí. Podobně pojem „osada“ znamenal povinné ručení osadníků. Byl-li v osadě spáchán nějaký zločin (loupež, krádež, vražda apod.) a pachatel nebyl dopaden, museli škodu uhradit nejbližší příbuzní nebo všichni osadníci; z toho vidíme, že se jednalo o princip kolektivní viny. Pojem „viselec“ se týkal provinilce, který propadl hrdlem a čekal na smrt oběšením. To však ještě neznamenalo, že trest musel být vykonán. Viník se mohl z trestu na životě i vykoupit. Často se stávalo, že zaplatil pokutu a dostal milost. Proto se v listinách používaly rozlišující termíny „suspensus vel suspendus“, což znamenalo k oběšení sice odsouzený, ale dosud neoběšený, nebo již oběšený (suspendus). Pro zajímavost připomeňme, že ke zjištění viny či neviny obžalovaného - nemohl-li on sám podat jasný důkaz o své nevině - se přistupovalo „k tzv. ordáliím“, což byl „Boží soud“, při němž byly v důkazním řízení používány zkoušky ohněm (přechod po rozžhaveném železe apod.), vodou nebo soubojem.

Rozsáhlé hospodářské a soudní imunity upevnily postavení kláštera a vedly k posílení pravomoci doksanských proboštů. Těmito imunitami byli vesničané zbaveni nejen nepříjemných obecných břemen a zemských robot, ale také vytrženi z pravomoci hradských soudů. Jejich přímé podřízení královu soudu bylo při mnohonásobném zaneprázdnění panovníkově víceméně iluzorní a muselo dříve nebo později skončit tím, že i vyšší jurisdikce se ocitla v rukou proboštů. Výše citovaný právní historik, Václav Vaněček, zhodnotil novou právní situaci kláštera jako „zavedení privilegované příslušnosti klášterních poddaných“. Privilegovaným fórem se doksanský klášter více připoutával ke králi jako zakladateli. Soudní imunity byly vždy udělovány pouze individuálně a právě doksanský klášter, který je obdržel od Přemysla I. již v roce 1226, patřil opět mezi první.

V klidných dobách padesáti let, jež následovaly po roce 1226, není slyšet o žádných pohromách, které by klášter stihaly, ani o úchvatech klášterní půdy. Ty hrozily především vzdáleným a rozptýleným statkům a zřejmě proto se jich klášter sám snažil zbavit. Jejich odprodávání je doloženo právě v této době prosperity. V tomto směru se stal známým zejména probošt Wolfram, o jehož úspěšné hospodářské politice bude pojednáno později. Jeho nástupci, probošti Fabián (1234-1242) a Heřman (1242-1249), v jeho díle pokračovali. Podařilo se jim prodat vzdálenou ves Živanice ve východních Čechách a Klobuky u Slaného. Za získané peníze potom koupili za 400 hřiven stříbra tři vesnice nové -  Chodžovice (zaniklá ves), Nučničky a Kopisty (České) na levém labském břehu při soutoku Ohře a Labe. Jejich záměrem zřejmě bylo zaokrouhlit jádro klášterních statků přímo v centru klášterního panství. Právě na tomto příkladu je vidět, jak pro další rozvoj kláštera a jeho finanční situaci bylo důležité udělování různých imunit (výsad), včetně výnosů ze soudnictví a hlavně obnovení starého oprávnění vybírat 200 denárů týdně z ražby mince. Tyto příjmy jistě vydatně napomohly k nákladnému hospodářskému podnikání ve druhé a třetí třetině 13. století. Obzvláště cenné také bylo vyjmenování a potvrzení klášterních statků v Přemyslově Privilegiu, protože se o něj mohli probošti opřít při svém úsilí o znovuzískání rozchváceného zboží od hamižných sousedů.      

Stejně jako za vlády Přemysla Otakara I. a Václava I., prožívaly doksanské řeholnice jedny z nejšťastnějších dnů i za panování mocného českého krále Přemysla Otakara II. (1253-1278). Také on pokračoval v díle svých předchůdců a konfirmační (potvrzující) listinou, vydanou roku 1276, potvrdil klášteru všechna předcházející privilegia, včetně dalších pozitivních změn, k nimž docházelo za jeho panování. V Nekrologu kláštera sestry u jeho jména výstižně a s vděčností poznamenaly: „Král Přemysl Otakar II. náš klášter významně povznesl.“

Tato doba duchovního i hmotného rozkvětu kláštera byla náhle přerušena tragickou Přemyslovou smrtí v bitvě na Moravském poli roku 1278. Následovaly známé smutné události. Vpád vojsk Oty Braniborského do Čech, loupení a řádění braniborských hord v zemi, anarchie, věznění sedmiletého Přemyslova syna Václava II. i s jeho matkou na Bezdězi, velké hladomory atd. Ani doksanský klášter nebyl těchto hrůz ušetřen. Probošt Jan II. (1267-1290) prožíval s celým konventem velmi trpké chvíle. Podle tradice se sestry před řáděním braniborské chásky zachránily rychlým útěkem do chvalínských lesů a poslední útočiště nalezly za hradbami pevných Litoměřic. Braniborské hordy klášter i s kostelem vydrancovaly a vypálily. V této době bezvládí a velkých nejistot se klášter ocitl opět ve velkém nebezpečí bezprávného násilného uchvácení (uzurpace) jeho pozemků. Chamtiví sousedé neváhali využít vhodnou příležitost a zmocnili se velké části klášterních statků. Tak bylo v krátké době zničeno vše, co klášter získal darováním od štědrých zakladatelů a četných dobrodinců a o co se také přičinila starostlivá péče proboštů.

K obratu došlo záhy po obnově normálních poměrů. V roce 1283 byl za výkupné propuštěn Otou Braniborským na svobodu Václav II.(1278-1305), nakonec zavlečený do Špandavy v Braniborsku. Jako dvanáctiletý chlapec se Václav ujal vlády ve zbědované zemi, do níž se konečně vrátil vytoužený mír. Nastává třetí etapa vývoje klášterního hospodářství, která je charakterizována úsilím o konsolidaci a snahou proboštů o rychlou obnovu dřívějších poměrů. Důležité bylo, že Václav II. navázal na tradici svých předchůdců a plně se ujal těžce zkoušeného kláštera. Jak již bylo zmíněno, v době zmatků a všeobecných nejistot opět uchvátili jeho statky sousedé, rušili imunity a začali si nad poddanými osobovat vrchnostenská práva. To byla vážná situace, protože výkon zakladatelských práv se přesouval v neprospěch panovnického rodu. Proti těmto snahám Václav II. rázně zakročil. Na naléhavou prosbu doksanského probošta Siefrida (1290-1295), který byl jeho oblíbencem, vydal v září roku 1290 důležité ochranné Privilegium, které vytvářelo nový základ pro upevnění stability a upravilo cestu k novému rozvoji kláštera v dalších letech. Král důrazně připomenul, že výkon zakladatelských práv nad klášterními statky nemůže vykonávat nikdo jiný bez jeho zvláštního svolení a proti vůli kláštera samého. Bylo zdůrazněno, že každý, kdo by se protivil tomuto nařízení, upadne „v nejvyšší královu nemilost“. Loketskému purkrabí bylo nařízeno, aby hradští úředníci nevymáhali na poddaných kláštera žádná neobvyklá břemena. Z toho lze usoudit, že v době bezkráloví i tito úředníci přestali brát ohled na imunity a začali poddané sedláky utiskovat. Králův zásah byl účinný, klášter stál znovu pod mocnou ochranou Přemyslovců a mohl nastoupit úspěšnou cestu důkladné obnovy.

Po celé 13. století, s výjimkou období popsaných krizí, pokračovali probošti ve scelování pozemků, zakládání nových osad a vytváření klášterních velkostatků. Toto úsilí se jim dařilo. Začalo již koncem 12. století, kdy se snažili o vytváření větších celků, kupovali blízké statky a scelovali jednotlivé díly vsí koupí nebo směnou zbývajících částí. Touto cílevědomou činností proslul zejména výborný hospodář, probošt Wolfram, který stál v čele kláštera v letech 1175-1208. Jeho největším podnikem bylo získání kravařského újezdu. Uskutečnění tak rozsáhlého záměru trvalo řadu let. Klášter zde získával půdu postupně, část po části, řadou směn, koupí a prodejů. K provedení tak velkého plánu vynaložil Wolfram velké sumy peněz a neváhal mu obětovat i některé starší klášterní statky. Základ k získání kravařského újezdu položil strahovský opat Vojtěch, který vyměnil s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty, jeho dědictví v Kravařích za dvůr Radovesice. Kravaře připadly potom Doksanům a Wolfram věnoval 101 hřiven stříbra, aby nově získané území rozšířil. Od Chřenova příbuzného, Diviše, koupil v těchto místech další pozemky za 25 hřiven, dále koupil za 22 hřiven dědictví jakéhosi Beznaty Bezbatovce a za 18 hřiven podíl jeho příbuzného Mojmíra. Celý proces byl ukončen, když se Wolframovi podařilo koupit od Mojmírova bratra Obelše dva díly práva ve Vitoslavicích za 36 hřiven. Usilovnou Wolframovu snahu o získání kravařského újezdu na Česklipsku pochopíme, když si uvědomíme, že zde bylo provozováno výnosné dobytkářství, jak již naznačuje samotné jeho jméno.

Vytváření kravařského újezdu nebylo jediným Wolframovým podnikem. Snažil se posílit také samotné centrum kláštera. Proto koupil dnes zaniklou ves Perčov vedle klášterního Chotěšova, za níž zaplatil jistému Ředhorovi 20 hřiven. Dále koupil za 42 hřiven od Buna, syna Blehova, statek v Bohušovicích. Také koupí Křesína u Libochovic od Konráda z Lužic za 22 hřivny a statku v Libočanech u Žatce, koupeného od Častovy manželky za 20 hřiven, byl zřejmě sledován zájem kláštera. Obě získaná zboží byla sice značně vzdálená od Doksan, ale jejich poloha na březích Ohře byla důležitá pro spojení s újezdy kotvinským, velichovským a vojkovickým, které patřily klášteru na horním toku této řeky.

Zájem o scelování pozemků se projevil také v případě vsi Vojnice ležící na jihozápad od kláštera mezi klášterními Děčany a Křesínem. Polovinu této vsi daroval premonstrátkám Smil, zbytek ještě držela jeho rodina. Po velkém úsilí se Wolframovi podařilo koupit další díl Vojnic od téhož Smila a teprve Wolframův nástupce, probošt Berthold (1208-1212), získal poslední díl od Smilova syna Častolova. Získání Vojnic stálo klášter celkem 50 hřiven.

Jiný příklad scelování doksankých statků možno sledovat u Libotenic a Bohušovic. Díl Libotenic i s přívozem přes Labe daroval klášteru už Vladislav II. Druhou polovinu mu odkázal pražský biskup Daniel. Lze se právem domnívat, že klášter si tuto druhou polovinu na Danielovi vyprosil, protože mu velmi záleželo, aby získal Libotenice celé. Jak podotýká Jiří Pražák, svědčí o tom jejich důležitá poloha v samém centru klášterního panství na levém břehu Labe.   

Jako jeden z dalších příkladů scelování statků možno uvést výměnu několika vsí na Sušicku za klášteru blízké Dolánky. Jednalo se o Radostice, Přestanice, Stanikov, Drouhaveč a Konín. Výměnu provedl probošt Jan II. (1267-1290) s Bohuslavem z Budětic. Mohli bychom vyslovit podivení, že se zde vyměňuje za pět vesnic pouze jediná. Vysvětlení spočívá právě v tom, že Dolánky, ležící na pravém břehu Ohře přímo v centru klášterních držav, měly pro klášter větší význam, než vzdálené vsi na Sušicku. Také nevíme, o jak velké vesnice se jednalo.

Všechny směny statků však nebyly pro klášter výhodné, docházelo i ke ztrátám. Složitý a zajímavý vývoj klášterního hospodaření ve 12. století končil směnou, k níž došlo pravděpodobně na počátku vlády Přemysla Otakara I. Jednalo se o výnosný oslovský újezd na Písecku, který daroval klášteru biskup Daniel I. Jeho směna s králem, nevýhodná pro klášter, byla zřejmě provedena na nátlak panovníka. Přemysl získal výměnou řídce osídlené a perspektivní území s výhodnou polohou při Vltavě, vhodné pro podnikání. Náhradou za ně věnoval Doksanům Pětipsy, Litoměřice (zaniklá obec u Kadaně), Libědice na Kadaňsku, Lenešice a Trebčice na Žatecku a část Veltrus. Tyto statky nemohly svým hospodářským významem nahradit oslovský újezd, který klášter výměnou ztratil. Naopak, jeho získáním položil Přemysl základ k budoucímu zvíkovskému panství, jehož centrum, hrad Zvíkov, začal právě v těchto místech budovat.

Archivář Jiří Pražák uvádí, že v důsledku krátkodobých krizí, kterým byl klášter ve 13. století vystaven, ztratil téměř dvacet vesnic: Blešno, Rochov, Břehoryje, Děčanz, Březno a Křesín na Litoměřicku a Lovosicku, díl Perčova a Mnetěše na Roudnicku, část Baště u Prahy, Lenešice u Loun, Třebčice a Libočany na Žatecku, díl Věšťan u Teplic, Kotvinu, Pětipsy, Litoměřice (zaniklá obec) a Libědice na Kadaňsku a Lohenice na Přeloučsku. Přesně určit, kdy a jak k jejich ztrátě došlo, není dost dobře možné. Odprodejem nebo směnami nelze všechny tyto ztráty vysvětlit, protože některé z nich ležely v samém centru klášterního panství a jiné klášter sám koupil. Proto lze předpokládat alespoň u části z nich násilné odnětí ze strany sousedních velmožů, kteří tímto způsobem zaokrouhlovali své statky na úkor kláštera, který si na ně zachoval právní nárok. Důležité pro klášter bylo, že při jejich vymáhání na uchvatitelích se mohl opřít o Privilegium Přemysla Otakara I. z roku 1226, kde jsou tyto vesnice uvedeny jako vlastnictví kláštera. Ovšem je otázkou, zda při sílící moci šlechty přinášelo toto zpětné vznášení nároků na vrácení uchvácených statků žádoucí výsledek. 

Jak známo, Václav II. je považován za jednoho z nejúspěšnějších českých králů - byl současně králem polským a usiloval o korunu uherskou. On byl také prakticky posledním členem rodu Přemyslova, který účinně zasahoval do osudů doksanského kláštera. Jeho nástupce, Václav III. (1305-1306), k tomu neměl ani příležitost, protože byl v roce 1306 v Olomouci úkladně zavražděn (jednalo se o politickou vraždu). Václav III. byl posledním Přemyslovcem, jeho smrtí vymřel Přemyslův rod po meči. V důsledku toho bylo České království znovu vystaveno zmatkům a těžké zkoušce, z níž vyšel vítězně první Lucemburk na českém trůně, manžel Václavovy sestry Elišky, Jan Lucemburský (1310-1346). To jsou běžně známé skutečnosti z historie.

Viděli jsme, že osudy doksanského kláštera jsou těsně spjaty s osudy vládnoucího Přemyslova rodu, který stál u zrodu středověkého českého státu a utvářel ho v prvních staletích jeho existence. Společně s ním rostl a vzkvétal i doksanský klášter, který byl závislý na jeho přízni. Důvody, proč byl klášter založen, byly již vysvětleny. Nyní zbývá, jen stručně vyjádřit obdiv a poděkování Přemyslovcům za vzornou péči o toto dílo. Zanechali po sobě klášter v plném rozkvětu. Pod jejich patronací byl neustále zvelebován, stal se proslaveným a těšil se přízni širokého okruhu tehdejší veřejnosti a četných dobrodinců. Dosáhl významného postavení. Byl materiálně dobře zabezpečen a stal se jedním z nejdůležitějších center kulturního života a vzdělanosti v celé zemi. O tom bude psáno v dalších kapitolách.

V závěru této kapitoly nám ještě zbývá podat ucelený obraz klášterního hospodářství, jak bylo probošty vytvořeno v pozoruhodném 13. století. V podstatě se jedná o pět hlavních doksanských statků a odlehlé rozptýlené vsi:

1. Ústřední statek Doksany – Dolní Ohře

Ústřední statek Doksany se stal správním a hospodářským centrem kláštera na Dolní Ohři. Vznikal postupně z původního nadání zakladatelů. Ústřední úlohu v něm hrála tržní osada Mury vybavená zákupním právem. Darované vesnice ležely v úrodné krajině v blízkém okolí a měly pro klášter největší význam. Ve třicátých a čtyřicátých letech 13. století k nim probošti zakoupili Nučničky, Chodžovice a Kopisty. Jejich získáním se hranice klášterního panství na severovýchodě a severu posunuly až k Labi. Asi v polovině 13 století k nim přibyly nově založené Německé Kopisty (dnešní Nové Kopisty) a zaniklá osada Koršice, jejíž poloha není blíže známa. Někdy v sedmdesátých letech 13. století získal klášter Třeboutice a tím i nové předmostí na pravém břehu Labe i na severní straně panství. Definitivně byly také sceleny Libotenice a na čas získána Černěves na pravém labském břehu jižně od klášterních Chodounů. Scelovací proces byl ukončen získáním Dolánek v roce 1290, takže klášterní statky tvořily v této oblasti téměř souvislou državu. Pouze v severozápadní části sem vnikaly statky břevnovského kláštera a mělnického proboštství. Hospodářské aktivity proboštů se projevovaly také snahou o rozšiřování sortimentů rostlinné výroby. Zprávy v listinách se zmiňují o zakládání vinic ve Chvalíně, Chodžovicích, Dolánkách a ve vzdálenějších Krábčicích a o zřizování mlýnů na Ohři.

V závěru možno konstatovat, že za uplynulých 160 let od založení kláštera byl probošty na Dolní Ohři vybudován téměř scelený statek. Jeho rozlohu si můžeme znázornit rozsáhlým čtyřúhelníkem, jehož vrcholy tvoří České Kopisty, Chodouny, Dušníky a Chotěšov. Počtem vsí a rozlohou předčil doksanský statek všechny ostatní klášterní statky. Jestliže v původní donaci knížete Vladislava II. k němu patřilo sedm vesnic a části dalších tří osad, koncem 13. století tu měl již sedmnáct celých vsí a díly ve třech dalších, což znamená, že jejich počet se zvýšil více než dvojnásobně.

2. Kravařský statek

Kravařský statek se rozkládal severně od Doksan na Českolipsku. Jak bylo již napsáno, byly jeho počátky promyšleně budovány podnikavým proboštem Wolframem. Řadou koupí se toto zboží utěšeně rozrůstalo, takže v roce 1226 již sahalo až k břehům Ploučnice. Původně řídce osídlené území se stalo vhodným předmětem kolonizace, která měla velký význam pro ekonomické zhodnocení kravařského újezdu, a klášter nabízející se situaci plně využil. Pouze na jihu se rozkládaly Kravaře a Vitoslavice, zatímco v severní části se již předpokládá existence Horní a Dolní Police. Právě Kravaře se svou vhodnou polohou staly výchozí základnou nového osidlování okolní krajiny - zejména když je počátkem šedesátých let 13. století povýšil Přemysl II. na město. Udělením městského práva - s možností týdenního trhu - bylo jejich postavení významně posíleno, takže Kravaře se mohly stát přirozeným hospodářským a správním centrem budoucího klášterního statku.

Záhy se projevila i pozoruhodná aktivita samotných kravařských občanů, kteří měli pravděpodobně významný podíl na kolonizaci dosud neosazené střední části Kravařska. Z listinných zpráv můžeme usuzovat, že právě oni založili na královské půdě město Starý Bezděz. Pozoruhodná je zpráva z roku 1263, která ukazuje, že kolonizace zasahovala až do samé blízkosti kláštera.

Tak byly v místech pozdějšího Terezína osazeny německými kolonisty dvě klášterní vsi: Německé Kopisty a Koršice. Správa kláštera zde vydala pod dědičné zákupní právo občanům z Kravař pozemek, pole, jezero a kus lesa za roční plat půl hřivny stříbra litoměřické váhy, dvě měřice pšenice a šest měřic žita litoměřické váhy odváděné ročně na svatého Martina. Všechny jiné výtěžky z lánů se měly stát dědičným důchodem zmíněných kravařských občanů (lokátorů). Jako kupci se jmenují kravařští měšťané Jindřich s bratrem Jindřichem Haspergengerem a Arnold z Lipé (České Lípy).Pronajatý díl lesa měl rozlohu šest jiter. Ostatní les zůstal klášteru a bylo stanoveno, že klášter zde bude mít dva hajné, jednoho v Kopistech, druhého v Koršicích. Jejich služebné činilo po půl lánu polí, nepodléhající žádnému poplatku. Dále bylo stanoveno, že na pomoc klášteru, když by on musel přispět panovníkovi povozy nebo penězi na válečnou výpravu, mají zmínění lokátoři povinnost přispět půl hřivnou stříbra. Kromě toho si klášter vyhradil právo dosazovat do obou vsí rychtáře za slib, že budou vybíráni z místních sedláků. Jejich důchodem měla být třetina soudních pokut. Velké přestupky se měly soudit buď v klášteře, nebo na místě určeném klášterní správou. V případě, že by některý z lokátorů chtěl své právo držby Německých Kopist nebo Koršic prodat, bylo jeho povinností nabídnout je nejprve klášteru nebo tomu, koho klášter schválí. Vidíme, že smlouva nezapomínala na žádný detail.

Je nanejvýš pravděpodobné, že kravařští občané se stali také lokátory (zakladateli) dalších klášterních vesnic na Kravařsku. Již před rokem 1273 zde byly nově založeny Janovice (Johnsdorf), nacházející se 7 km ssv. od Úštěku a Heřmanice (Hermansdorf), 9 km ssv. od téhož města. Mezi léty 1273-1276 byly klášterem založeny Valteřice (Waltersdorf), ležící 8 km západně od České Lípy, dále Krásný Les (Schönwald) na Frýdlantsku a Novosedlo (Grunlins), vzdálené 10,5 km rovněž západně od České Lípy. Jak je vidět, kolonizace postupovala k severu.

Ovšem rozšiřování a zvelebování kravařského újezdu pokračovalo nejen zakládáním nových osad, ale i kupováním dalších. Ještě před rokem 1273 koupil klášter Horní a Dolní Polici a asi i Jezvé, ležící na levém břehu Ploučnice. V dalších letech se podařilo koupit Bělou na pravém břehu Ploučnice a Stoupno. Za neznámých okolností se stává klášterní obcí také Velká Javorská na západní straně újezdu. V konfirmační listině Přemysla II. se setkáváme ještě se jmény dvou vesnic, Raduz a Podhor, které se dosud nepodařilo lokalizovat, ani blíže identifikovat. Kolonizace Kravařska pokračovala i po roce 1276. Po tomto datu byl založen na sever od Janovic Morchensdorf a od něj na severovýchod Petrov (Petersdorf).

Na příkladu kolonizace Kravařska je dobře vidět, jak rychle postupoval rozvoj klášterního hospodářství ve 13. století. Když si uvědomíme, že z původního Chřenova statku vyrostl během sta let dobře prosperující hospodářský komplex, musíme ocenit cílevědomost, s jakou byl tento ucelený statek klášterem budován. V roce 1276 k němu patřilo, kromě města Kravař, čtrnáct obcí: Vitoslavice a Janovice (okres Litoměřice), Heřmanice, Valteřice, Stráž, Novosedlo, Horní a Dolní Police, Jezvé, Velká Javorská, Bělá, Stoupno (okres Česká Lípa) a dvě dosud neidentifikovatelné obce, Raduz a Podhor.

3. Velichovský statek

V původním nadání obdržel klášter od Vladislava II. velichovský újezd, k němuž kníže Bedřich (1178-1189) ještě přidal v osmdesátých letech 12. století protilehlý újezd vojkovický. Oba újezdy ležely v západních Čechách na horním toku Ohře oddělené od sebe řekou a ve 13. století splynuly v jeden rozsáhlý celek. Tím byl dán základ k vytvoření velichovského statku, jehož přirozeným centrem se stal Velichov, doložený již ve 12. století. Krajina byla pokrytá hlubokými lesy, ležela v pohraničním území a její osídlení bylo velmi řídké. Z předkolonizační doby jsou kromě Velichova známy pouze Vojkovice na levém břehu Ohře, Jakubov na pravém břehu a Damice ve středu vojkovického újezdu. Rozsáhlé lesní plochy přímo lákaly k osidlování. Prvním projevem podnikatelské činnosti doksanských proboštů v této krajině byla tzv. emfyteuse, čili vybavení těchto vsí zákupním právem. Nejprve obdržel zákupní právo Jakubov. Stalo se tak roku 1234 po schválení králem Václavem I.

obou újezdů začala již před rokem 1226 a postupovala podél obou břehů Ohře, severním a jižním směrem - severně podél říčky Bystřice. Za nejstarší ves osazenou německými kolonisty je považován Krásný Les (Schönwald) na severu vojkovické části. Mezi léty 1226-1273 vznikají Permesgrün (Bermuntova Louka) - 4,5 km jv. od Jáchymova. Na jih od Ohře byl založen Petrov (Petersdorf) - okres Kadaň, a Lipoltov (Lupolsdorf) - okres Karlovy Vary. V sedmdesátých letech 13. století se objevuje později zaniklá obec Janov (Jahnsdorf), ležící asi někde u Petrova nebo Jakubova.

Velichovský statek zůstával dlouho v hranicích původního darování. Pro klášter měl velký význam – hlavně proto, že ho zásoboval dřevem plaveným po Ohři. K podstatnému rozšíření velichovského statku došlo kolem roku 1320. V té době koupil klášter statek Haunštejn i s hradem stejného jména, nacházející se 7,5 km jv. od Jáchymova. Patřila k němu zřejmě i ves Hüttmesgrün. Koupí hradu Haunštejn upevnil klášter v těchto místech své postavení. V povodí Ohře tak vznikla rozsáhlá klášterní država s deseti vesnicemi, dvorem a hradem. Táhla se od Velichova na jihu až ke hradu Haunštejnu na severu. Proto muselo být pro klášter vekou ztrátou, když král Jan Lucemburský (1310-1346) v roce 1336 zřejmě přinutil doksanského probošta Dětřicha I. (1328-1339) k naprosto nevýhodné výměně velichovského statku za Kmetiněves a Černuc na Kralupsku.

4. Zbynický statek

Východní část zbynického statku se klášter rozhodl pronajímat. Prvním nájemcem se stal roku 1295 Jindřich Tanner, který platil roční nájem ve výši 20 hřiven stříbra. Před rokem 1320 se stal nájemcem Albert z Kolínce, a přestože se v těchto místech objevilo zlato, byla mu tato část zbynického statku pronajata za 100 kop grošů a roční plat. Po něm se stal nájemcem Oldřich ze Vzdouně, který zaplatil 85 kop grošů a 20 kop úroku. Koncem 14. století prodal klášter zbynický statek za neznámou cenu panství velhartickému a tím se ho úplně zbavil.

5. Statek Koloveč

Statek Koloveč patřil k nejmenším z pěti hlavních doksanských statků. Ležel v jihozápadních Čechách - 11,5 km ssv. od Nové Kdyně. Základem k jeho vytvoření se stal kolovečský újezd se vsí Koloveč, darovaný klášteru knížetem Jindřichem Břetislavem koncem 12. století. Ani v tomto případě nevíme nic o jeho rozloze. V sedmdesátých letech 13. století k němu ještě patřily Srbice a Těšovice. Na určitý náznak podnikatelské činnosti a rozvoj této části doksanského panství lze usuzovat z toho, že se vybíralo v Koloveči clo a konaly se zde trhy. Avšak přílišná vzdálenost od kláštera značně znesnadňovala jeho správu. Proto byl od třicátých let 14. století kolovečský statek raději pronajímán. První zpráva z roku 1336 uvádí, že probošt Dětřich (1328-1339) pronajal statek Koloveč se Srbicemi a Těšovicemi zemanu Jaroslavu ze Skočec za roční plat 40 kop pražských grošů. Současně bylo dohodnuto, že Jaroslav nesmí klášteru bránit vysadit Koloveč na zákupním právu a v případě, že se klášteru podaří vyjednat vynětí kolovečského statku z pravomoci domažlického královského purkrabí, bude Jaroslav platit ročně o pět kop grošů více. Z toho je vidět, oč výnosnější byl statek, když se podařilo vymanit lidi na něm usedlé z pravomoci královských úředníků.

6. Odlehlé rozptýlené vsi

Kromě shora jmenovaných velkých statků, držel klášter ještě některé odlehlé rozptýlené vsi rozeseté v různých místech středních, západních, severozápadních a východních Čech. Na přelomu 12. a 13. století k nim patřila více než polovina všech klášterních vesnic, avšak v důsledku scelování a zaokrouhlování klášterního zboží, klesl jejich počet do roku 1276 na méně než jednu desetinu. V druhé polovině 13. století zbyla z více než dvaceti rozptýlených vsí pouze asi čtvrtina. Patřily k nim Zálezly, Veltrusy, Chýnov, Chlustina, Srbice u Teplic a Čakov. Kromě nich obklopovaly doksanský ústřední statek ještě některé vesnice v jeho blízkém okolí, které byly téměř jeho součástí. Počítáme k nim Martiněves, Skalice, Vojnice, Krabčice, díl Vražkova a Ledčice.

Shrneme-li dosavadní poznatky o vytváření klášterních statků, můžeme konstatovat, že klášter prošel ve 12. a 13. století dvěma hlavními obdobími rozkvětu. Přelomem mezi nimi bylo krizové období na počátku 13. století, v němž hrozilo zničení kláštera. V prvním období, které následovalo po založení kláštera, se jednalo spíše o extenzivní (rozpínavý) rozvoj. V této době docházelo k četným donacím (darům), jimiž získával klášter v různých částech země vždy novou půdu. K donátorům patřili především příslušníci zakládajícího rodu Přemyslovců, ale kromě nich i jiné šlechtické rody. Charakteristickým znakem pozemkové držby byla její roztříštěnost. Avšak již koncem 12. století je patrná snaha doksanských proboštů usměrňovat vývoj klášterního hospodářství a snažit se o vytváření větších hospodářských celků. Tato jejich činnost byla úspěšná a vyvrcholila ve 13. století, kdy se podařilo vytvořit téměř pět rozsáhlých hospodářských komplexů. Klášter usiloval o vnitřní zvelebení svého zboží a oživoval celé kraje čilým hospodářským ruchem. Nejvýznamněji se to projevilo v kolonizační činnosti, při níž byla kolonisty osazována dosud neosídlená půda v kravařském a velichovském újezdu. Nové vesnice byly vysazovány zákupním právem a klášter usiloval, aby získaly toto právo i vesnice již existující. Podle historika Františka Vacka (1858-1940) patřilo doksanskému klášteru na sklonku 13. století jedno město (Kravaře), jedna trhová ves (Koloveč) a více než šedesát vesnic. Zároveň ale končí období jeho největšího rozkvětu. Hlavně za vlády Jana Lucemburského a slabé vlády Václava IV. bylo klášterní zboží hojně zastavováno, takže klášter ztrácel jeden statek za druhým a na konci předhusitské doby (do roku 1419) bylo jeho pozemkové vlastnictví v podstatě omezeno už jen na doksanský statek na Dolní Ohři, odkud jeho vývoj po založení kláštera vzešel.

Zvláštní postavení pozemkového majetku kláštera

Viděli jsme, že rozsáhlý pozemkový majetek doksanského kláštera vznikal postupně donacemi zakladatelů a dalších velmožů i drobných dárců. V listinách, které darování stvrzují, je zpravidla uvedeno, že dárce dává klášteru pozemek „pro spásu své duše“ (latinsky „pro remedio animae suae“). Tato skutečnost vyplývala z hluboké víry tehdejších lidí, kteří se darováním snažili vykonat dobrý skutek, vykoupit se ze svých vin a tímto způsobem zajistit pro svou duši věčnou spásu v životě posmrtném, v který pevně věřili. Darováni byli dokonce i lidé, kteří měli pro klášter pracovat, aby svou prací zajistili spásu duše dárců. Nazývali se „dušníci“ a je zajímavé, že podle nich byla pojmenována i obec Dušníky.

Rozsáhlé pozemky a statky, které klášteru darovali jeho zakladatelé, měly zvláštní postavení, neboť´se na ně vztahovala vrchnostenská zakladatelská práva, která dědičně přecházela na panovníky a po vymření Přemyslovců na další české krále. V této souvislosti můžeme hovořit o jakési světské vrchnosti kláštera. Práva doksanských proboštů k nadání (tj. k pozemkovému majetku darovanému klášteru zakladatelem), byla omezena právě touto světskou vrchností, která se i nadále považovala za skutečného vlastníka půdy a statků propůjčených klášteru toliko k užívání. Doksanské komunitě náleželo v tomto smyslu pouze právo držitele, právo běžné správy a zastupování a nanejvýš pozemková vrchnostenská práva, pokud to ovšem Vladislav II. a jeho nástupci dovolili.

V Přemyslově privilegiu z roku 1226 a dalších listinách je tento vztah kláštera k nadání vyjádřen řadou neurčitých pojmů. Nepíše se zde výslovně, že panovník „dal“ (latinsky „dedit“) ten a ten statek klášteru, ale slovo „dal“ se opisuje řadou neurčitých pojmů, z nichž není jasné, zda věc se dává do nezpochybnitelného vlastnictví. Dokonce v jednom případě se píše „ad usus ipsius“, čili (dal) toliko … „k jeho užívání“. Na jiném místě však zase čteme „perpetuo condonamus“, což znamená „darujeme na věčné časy“ atd. Podle právního historika Václava Vaněčka se nejednoznačností a neurčitostí těchto pojmů má naznačit jen převod majetku a držení za zbožným účelem, nikoliv právo, jakým se věc drží. Z toho vyplývá, že panovnickému rodu, jako skutečnému vlastníku, náleželo právo nakládat s klášterním majetkem podle svého uvážení. Mohl s ním volně disponovat, použít ho v čas potřeby ke svým účelům, nebo dokonce i nadaci zrušit. Prakticky se to projevilo vždy, když se panovník ocitl ve finanční krizi, a aby ji vyřešil, dával do zástavy klášterní majetek.

Historikové nás upozorňují, že bohaté dary, kterými zakladatelé a jejich nástupci obdarovávali kláštery, měly pro ně i nezpochybnitelný ekonomický význam. Klášterní majetek sehrával v tehdejší době úlohu jakýchsi „bank“ panovníka. V případě doksanského kláštera to bylo patrné zejména za krále Jana Lucemburského (1310-1346), císaře Zikmunda (1420-1437) a jeho nástupců, kteří vládli za zmatků v pohusitské době, kdy se klášter ocitl v dlouhodobé krizi. Jeho statky byly neustále zastavovány, což mělo neblahý dopad na jeho rekonstrukci po těžkých ztrátách, které utrpěl v době husitské revoluce. Časté zástavby klášterního majetku značně znesnadňovaly správu kláštera, a proto probošti usilovali o nápravu. K obratu došlo až za krále Ladislava Pohrobka (1453-1457), který roku 1456 udělil klášteru právo vykupovat zastavené statky a teprve roku 1493 vydává král Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) pro klášter důležitou listinu zvanou Majestát, v níž stanoví, že statky doksanského kláštera se již nesmí zastavovat.  

Kromě majetku, který klášteru věnovali jeho zakladatelé, a který byl vázán zakladatelskými právy, vlastnil klášter ještě další rozsáhlý majetek pocházející od jiných dárců, ať už to byli příslušníci bohatých panských rodů, nebo jen drobní dárci. Tento majetek nepodléhal zakladatelským právům a probošti s ním mohli volně hospodařit, aniž by potřebovali panovníkovo schválení. Nejčastějším důvodem darování byl dobrý úmysl. Částečný přehled o četných dobrodincích kláštera nám poskytují záznamy v Nekrologu, kde jsou uvedena nejen jména mecenášů, ale i dary, které od nich klášter získal. Dozvídáme se, že kromě pozemků s vesnicemi poddaných sedláků jsou mezi četnými dary zlatem vyšívaná bohoslužebná roucha a bohoslužebné předměty, zejména kalichy, patény, konvičky, vzácné obrazy, zdobené oltáře, stovky hřiven stříbra, vzácněji i zlato, stovky kop grošů, dokonce i perly, nebo i roční renty jako věno sester vstupujících do kláštera atd. Zejména věno nově přicházejících sester bývalo bohaté. Právě tyto příjmy umožnily proboštům uplatňovat progresivní hospodářskou politiku, nakupovat a vyměňovat pozemky, zkvalitňovat hospodaření kláštera. Hmotné postavení doksanského kláštera bylo ve 13. století tak vynikající, že to vedlo historika M., M. Feyfara k prohlášení, že „doksanský klášter byl nejbohatším a nejkrásnějším klášterem v římsko-německé říši“. Píše o tom v práci „Kurze Geschichte des königlichen Prӓmonstratenser-Jungfrauen Stiftes Doxan bei Leitmeritz in Bӧhmen, von seiner Gründung bis zu seiner Aufhebung“, Dresden 1860.

Konec druhé části

Klášter centrem kulturního života a vzdělanosti

Předpokládáme, že po položení základního kamene v roce 1144 byl v nejbližších letech klášter dostavěn a počet řeholnic, rekrutujících se z domácího prostředí, rychle vzrůstal. Podle tvrzení tradice byl prý klášter určen pro sto řeholnic. Jedna z prvních písemných zpráv o Doksanech, kterou nám ve svém Letopisu zanechal k roku 1151 kronikář Vincencius, sděluje, že do doksanského kláštera byla po smrti své matky, kněžny Gertrudy, dána na vychování její dcera Anežka, pozdější abatyše svatojiřského kláštera na Hradě pražském. Co nejužší vztah mezi klášterem a panujícím rodem dokumentuje také zpráva, že druhá a třetí představená doksanského kláštera pocházely z rodu Přemyslovců a nalezly zde místo posledního odpočinku. Jedná se o Elišku, sestru knížete Jindřicha Břetislava, a Markétu, druhou sestru téhož knížete. Sám český kníže Jindřich Břetislav (1193-1197), syn Vladislavova bratra Jindřicha, který zemřel roku 1197 v Chebu, vyslovil přání, aby byl v Doksanech pochován. Jeho přání bylo vyslyšeno. Podle zprávy Jiřího Pulkavy z Radenína (†1380) v Kronice české bylo jeho tělo převezeno do Doksan z Chebu a při slavnostních obřadech pohřbeno vedle jeho matky Markéty, která později vstoupila také do kláštera, kde zemřela někdy před 19. lednem roku 1186. V doksanském nekrologu je rovněž zmínka o Hedvice, dceři krále Vladislava, která byla jako další Přemyslovna v klášteře pochována. Další zmínka je o řeholnici Idě, příbuzné krále Vladislava, která darovala klášteru 50 hřiven stříbra a část Veltrus.

Velkou ztrátu utrpěl klášter, když odešla na věčnost jeho zakladatelka, kněžna Gertruda. Panovnice si klášter velmi oblíbila. Zemřela dne 4. srpna 1150 ve věku pouhých 32 let. Byla matkou tří synů, Bedřicha, Svatopluka a Vojtěcha a jedné dcery, již zmíněné Anežky. František Palacký nám sděluje, že její zásluhy o šíření církevní reformy v Čechách ocenil i papež Evžen III. (1145-1153), který vydal za tím účelem zvláštní bulu, v níž chválí Vladislava II. a jeho manželku Gertrudu pro jejich zbožnost, mírnost a horlivost při uskutečňování opravného hnutí v církvi.

Doksanský nekrolog vzpomíná na Gertrudu jako na „nejzbožnější matku a kněžnu, zakladatelku kláštera, která přivedla premonstrátský řád do této země“. Vzhledem k jejím zásluhám o rozvoj opravného hnutí šířeného v církvi z Cluny, není důvod, proč bychom nemohli věřit Ludvíku Bláhovi, který o ní v publikaci Sestry premonstrátky napsal: „Tolik milovala toto tiché místo motliteb, práce a dobrodiní i v pozdějších letech, že sem často zajížděla, svůj oddech zde trávila a nařídila, aby po její smrti tělo její bylo k věčnému spánku uloženo ve zdech chrámu doksanského, což se také stalo“. Dnes nevíme, kde v chrámu Gertrudino tělo leží. Do Doksan bylo převezeno teprve po dvou letech od jejího skonu ze Strahova. Málokteré místo v naší zemi se může pochlubit tím, že v jeho zdech spočívají ostatky vládnoucí dynastie Přemyslovců, jak je tomu v případě klášterního kostela v Doksanech.

Na Gertrudu nebylo nikdy zapomenuto. Při barokní přestavbě chrámu za probošta Miky byl v roce 1720 zbudován na západní stěně příčné lodi kostela na mohutných konsolách honosný epitaf hlásající Gertrudinu štědrost, zbožnost a dobrotu srdce, jakož i vděčnou vzpomínku sester premonstrátek. Stejně tak projevem vděčnosti k zakladatelce kláštera je krásné pozdně barokní sousoší, umístěné na druhém nádvoří před hlavním vchodem do chrámu. Bylo vytvořeno neznámým sochařem v roce 1744 při příležitosti 600. výročí založení kláštera. Představuje na bohatě členitém proláklém podstavci s volutovými křídly Pannu Marii na zeměkouli s hadem. Po stranách klečí zakladatelka kláštera, kněžna Gertruda s korunkou na hlavě a andílek se štítem, na němž je reliéfní podoba kláštera. Sousoší je bohužel dlouhodobě vystaveno zhoršujícím se nepříznivým povětrnostním podmínkám a jeví silné známky zvětrávání.

Nutno si uvědomit, že ono již zmíněné dobové heslo o podřízenosti moci světské moci duchovní („Quod postas temporalis subditur spirituali“) znamenalo také, že hrubé mravy a násilí, jak se projevovaly v běžném životě a zejména ve válečných střetnutích tehdejší doby, se mají sklonit před silou křesťanských duchovních hodnot, zdůrazňujících lásku k Bohu a nezištnou pomoc trpícímu bližnímu. Materiální a světské zájmy měly být podřízeny hodnotám duchovním.

V duchu těchto dobových ideálů probíhala v klášterní škole výchova dívek, které zde byly vedeny podle premonstrátské spirituality k opravdové zbožnosti a současně i vybaveny kvalitními znalostmi. O vysoké úrovni klášterní školy svědčí skutečnost, že do péče doksansých sester byly svěřovány panovnické dcery a dívky předních šlechtických rodů v zemi. Ani král Přemysl Otakar I. neváhal poslat (pravděpodobně v roce 1217) do Doksan na vychování svoji šestiletou dceru Anežku (1211?-1282), s kterou měl dalekosáhlé plány. Podle Legendy o blahoslavené Anežce se tak stalo proto, aby „...bylo hojně naplněno její poučení o mravech a aby se naučila číst a psát“. O tom, že cíle Anežčiny výchovy byly bohatě splněny, lze jen těžko pochybovat. Právě v doksanském klášteře položily sestry premonstrátky pevné základy k utváření její osobnosti, bezpečně ji vedly k duchovnímu růstu, ctnostnému životu a poskytly kvalitní vzdělání. Dík jejich výchově a citlivému působení na její vnímavou dětskou duši, nám vyrostla z Anežky světice zříkající se výjimečného postavení královské dcery a pohrdající veškerou světskou slávou. Místo výhodného sňatku dobrovolně volila život v úplné chudobě a odříkání a pokorně se odevzdala do služby Bohu, trpícím, chudým a nemocným, pro které založila v Praze na Starém Městě špitál („Na Františku“), a které také s velkou péčí ošetřovala. Anežka vstoupila ke klariskám, což je ženská větev františkánského řádu, založená svatou Klárou (1194-1253), silně ovlivněná osobností svatého Františka z Assisi (1182-1226), který se zavázal službě bližním a církvi v chudobě a pokání. Klarisky chodily bosy, nejedly maso a neměly žádný majetek. O vysoké úrovni vzdělání, k němuž byly položeny základy v doksanské klášterní škole, svědčí, že Anežka psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Dopisovala si s papeži Řehořem IX. (1227-1241) a Inocencem IV. (1243-1254), vyměňovala si listy se svatou Klárou a vynikala také diplomatickými schopnostmi.

V klášteře se od počátku rozvíjela živá kulturně společenská a náboženská činnost, která plně odpovídala ideálům románského období dějinného vývoje. Proto bylo vzdělávání dívek především zaměřeno na výchovu náboženskou a mravní, ale ani na reálie se nezapomínalo. Důležité bylo, že vzhledem k církevnímu universalismu mělo vzdělání mezinárodní charakter, jehož spojovacím článkem bylo užívání latinského jazyka při bohoslužbách i v písemném a často také v ústním styku. Další výhodou bylo, že jednotlivé klášterní komunity byly v trvalém kontaktu jak mezi sebou tak i se svými mateřskými kláštery, což umožňovalo, aby doksanský klášter čerpal mnohé důležité podněty ke své činnosti z pokročilejší ciziny.

Nová zbožnost, tak horlivě uplatňovaná sv. Norbertem, důsledné prosazování církevních reforem, vysoké mravní ideály, zdůrazňovaná úcta eucharistická a mariánská, život v pokoře a odříkání i vysoké požadavky na vzdělání, to všechno představovalo nezastupitelné hodnoty, které dávají tušit, do jakého prostředí dívky v Doksanech přicházely a v jakém duchu zde byly vedeny. Protože klášter měl velkou důvěru a podporu svých zakladatelů a veřejnosti, mohl se plně věnovat svému poslání. V klášterní škole plnily sestry svůj hlavní úkol tím, že vedly dívky k pravé zbožnosti, ctnostnému životu a lásce k bližnímu a Bohu. Poskytovaly jim základní znalosti  ve výuce čtení, psaní, počítání, zpěvu a v různých praktických dovednostech jako bylo např. vyšívání aj.

Vyšívání věnovaly sestry mimořádnou pozornost. Písemné prameny nás několikráte informují o vynikající úrovni vyšívačského umění v Čechách, které se pěstovalo především v ženských klášterech. Sestry zdobily vyšíváním bohoslužebná roucha, relikviáře (ostatky svatých), plátna na pokrytí oltářů, ubrousky aj. Z nejstaršího období existence kláštera se ovšem nedochovala žádná práce, která by mohla ukázat, jak vysokého mistrovství sestry v oboru této činnosti dosáhly. Z mladších období máme takových prací více.  Tak např. se můžeme zmínit o skvostném ozdobení ostatků sv. Norberta. Jak bylo již psáno, zakladatel premonstrátů, svatý Norbert, zemřel roku 1134 jako arcibiskup magdeburský a byl zde pochován. Místo posledního Norbertova odpočinku se však dostalo koncem 16. století do rukou německých protestantů a vřelým přáním různých opatů premonstrátského řádu bylo získat je od nich pro svůj klášter. Dík velkému úsilí - včetně zásahu samotného císaře Ferdinanda II. (1619-1637) - se to podařilo strahovskému opatu Kašparu z Questenberga a doksanskému proboštu Kryšpínu Fuckovi. K slavnostnímu převozu Norbertových ostatků došlo dne 11. prosince 1626. Nejprve byly převezeny do doksanského kláštera, kde je sestry ozdobily neobyčejně skvělým vyšíváním. Teprve příštího roku (dne 1. května 1627) pokračoval převoz s velkou okázalostí do Týnského chrámu v Praze a následujícího dne byly ostatky zakladatele řádu premonstrátů uloženy na Strahově, kde dosud odpočívají ve skvostné rakvi nad oltářem v kapli jemu zasvěcené. Tehdy byl také sv. Norbert prohlášen patronem české země. Podobně ozdobily sestry skvostným vyšíváním i ostatky sv. Jukundy a jejího bratra, mučedníků z římských katakomb. Můžeme je spatřit ve dvou skleněných rakvích v kaplích klášterního kostela Narození Panny Marie v Doksanech.

Jedním z vrcholných dokladů vyšívačského umění sester je také skvostný ornát, používaný při slavnostních bohoslužbách ještě po druhé světové válce. Jedná se o bohoslužebné roucho z bílého hedvábí. Jeho listy a ornamenty jsou vyšívány kladeným zlatem a barevné květy působí - v duchu barokního ilusionismu – dojmem pravé barvy. Je to znamenitá práce značné historické a umělecké ceny vytvořená převorkou kláštera Eliškou Reitenbergrovou kolem roku 1725. Dalším dokladem vyšívačského umění sester jsou ukázky bohatých výšivek tzv. „Klosterarbeiten“. Z uvedených příkladů můžeme usoudit, že vyšívačské umění bylo v klášteře soustavně pěstováno, mělo vysokou úroveň a bohatou tradici.

Zatímco na rozdíl od Doksan, v době románské si mohl klášter činit nároky na ústav v zakladatelské dynastie Přemyslovců, v raném novověku sem vstupovaly především dívky z chudnoucích a vymírajících šlechtických rodin a dívky ze zámožnějších vrstev měšťanstva. Klášter byl dvojjazyčný a na přelomu 17. a 18. století dosahoval počet řeholnic čtyřiceti až padesáti sester. V té době žila v klášteře vizionářka Maxmiliána Zásmucká (1655 – 1718), pro jejichž ikonu Vladimírské Matky Boží Rušánské nechal postavit probošt Mika v roce 1720 novou kapli zasvěcenou Zasnoubení P. Marie se svatým Josefem. Stavba se nacházela v zahradě na sever od kostela. Kaple však byla již v roce 1825 zbořena a uctívaná ikona je dosud nezvěstná.

U sester předpokládáme vysoký stupeň vzdělání opírající se o klášterní knihovnu se vzácnými rukopisy a o internacionální spolupráci. Ovšem řeholnice nebyly pouze pasivními čtenářkami, oddávající se jen rozjímání nad čtenými texty, ale v klášterní písařské dílně (skriptoriu) se samy zabývaly, podle vzoru svých řádových bratří, opisováním a iluminací náboženských textů na pergamenech. Dokladem jsou od nich psané a iluminované rukopisy z počátku 13. století dochované v knihovně strahovského kláštera. Z nich zvláštní pozornost vzbuzuje tzv. Bible doksanská, iluminovaný kodex biblických textů, jehož autorství je připisováno doksanské sestře Budislavě (Obr. 4). Jako vynikající předloha pro tyto práce mohl sestrám posloužit vzácný rukopis Cursus Sanctae Mariae, uložený dnes v Morganově knihovně v New Yorku. Patřil sv. Anežce České za jejího pobytu v Doksanech.

Připomeňme, že v literárním oboru se v době románské pěstovala tvorba legendická a historická.  Také doksanské řeholnice s ní určitě byly obeznámeny a předpokládáme, že některá díla se stala ozdobou jejich klášterní knihovny. Pozoruhodná a stylisticky vybroušená byla např. svatovojtěšská legenda „Versus de passione sancti Adalberti“ nebo cyrilometodějská legenda „Tempore Michaelis imperatoris“ a další podobná legendistická sepsání. Na druhé straně bylo uváděno ve známost kronikářské dílo Kosmovo, které patří mezi nejvyspělejší práce toho druhu v tehdejší Evropě a jemuž se dostalo ještě ve 12. století pokračování v kronikách tzv. kanovníka vyšehradského a mnicha sázavského.  

Výchově dívek se věnovaly sestry chórové (sorores chori), které žily za zdmi kláštera v přísné klauzuře. Doksanský klášter neřídila abatyše, jak tomu bylo zvykem u jiných ženských klášterů, ale její titul zněl magistra. Podřízenější místo zaujímala převorka (priorissa), probošt Mika však nevidí (ve své době) mezi oběma tituly žádný rozdíl, považuje je za rovnocenné. Další místo v hierarchickém uspořádání zaujímala podpřevorka (subpriorissa). V nekrologu je tento čistě středověký titul uváděn dosti často a zdá se, že byl běžný. Zřejmě souvisel se vzrůstajícím počtem řeholnic (podle svědectví probošta Benedikta z roku 1396 sahaly klášterní budovy až ke kostelu sv. Petra a Pavla) a jeho zavedení se stalo k organizačnímu zvládnutí všech úkolů nutností. Jiný titul zněl senior soror, což je překládáno jako starší řádová sestra. Termín senior značí nejen starší, ale i vůdkyně, vážená, významná, tedy někoho, kdo stojí v čele sester. Dále můžeme v nekrologu číst u jmen některých sester označení soror professa, soror inprofessa, soror cantrix, soror celleraria, soror custos, soror curatrix, soror circatrix, soror conversa aj.

Snadno vysvětlitelné jsou pojmy soror professa a inprofessa. Soror professa je řádně prohlášená řádová sestra, která již složila řeholní sliby a zaslíbila se Bohu a řádu. Soror inprofessa sliby dosud nevykonala, ale připravuje se na ně. Důležitou funkci v klášteře zastávala soror cantrix, což můžeme překládat jako pěvkyně, dirigentka či vedoucí kůru. Soror cantrix měla na starosti liturgický zpěv, kterému se v doksanském klášteře věnovala velká pozornost a byla podporována i nejvyššími církevními kruhy. Hudba a zpěv se na půdě církevních ústavů hojně pěstovaly již v 11. a 12. století, kdy vzniká obrazově bohatá i hudebně zajímavá latinská hymnická poezie, zaměřená hlavně na oslavu domácích světců – sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha. Tato hymnická produkce nebyla recitována, ale zpívána a zavedení titulu cantrix jen dokládá, jak významné postavení se v klášteře liturgickému zpěvu přisuzovalo.

Také další pracovní označení sester nám přibližuje klášterní život, který byl spojen s nezbytnou činností zajišťující chod kláštera. Sestra označená jako soror celleraria byla jakousi ekonomkou a měla na starosti klášterní kuchyni, sklep a spižírnu, což byla jistě významná funkce. Stejně tak důležitou funkci měla soror custos, která byla považována za strážkyni a ochránkyni kláštera i chrámu. Sestra označená jako soror curatrix měla rovněž důležité postavení. Termín lze překládat jako pečovatelka, léčitelka. Tato sestra měla na starosti nemocné se vším všudy, asi jako v dnešní době lékařka, magistra farmacie a ošetřovatelka dohromady. Důležitá úloha připadala i sestrám označeným jako soror conversa (konvrška), které patřily mezi laické sestry, nežily uzavřené za zdmi kláštera, ve špitálu pečovaly o chudé a nemocné, obstarávaly domácí práce a styk kláštera s veřejností.

První představení kláštera a jeho poměr ke Strahovu

Jak již bylo zdůrazněno, hospodářskou správu kláštera vedl probošt, který byl do Doksan dosazován ze Strahova. On a jemu k ruce přidělení další strahovští řeholníci pečovali o duchovní růst sester a řešili často komplikované hospodářské záležitosti. Strahovský opat byl Doksanům „otcem opatem“ a v tomto postavení i vrchním správcem jeho osudů. Všechna právní pořízení doksanského kláštera byla uváděna v život s jeho souhlasem. Doksanský probošt a několik dalších kněží jemu k ruce ze Strahova přidělených zůstávalo i nadále členy strahovské komunity a podléhali tamějšímu opatu. Avšak postavení doksanského probošta nabývalo časem na významu a případy, kdy se doksanští probošti stávali strahovským opaty, byly časté.

Probošt nebyl do Doksan dosazován zcela libovolně, ale na jeho volbu měly určitý vliv i řeholnice. Volily ho z členů strahovského konventu za souhlasu opatova. Probošt Mika uvádí, že v jeho době (1709-1733) volily řeholnice probošta ze tří kandidátů, které určil opat. Spolu se vzrůstajícím významem a rozvojem doksanského kláštera vzrůstal i počet proboštových pomocníků, takže v době plného rozkvětu měli i svého převora. Jen v mimořádně těžkých dobách, kdy strahovský klášter trpěl nedostatkem kněží, byli vysíláni do Doksan také řeholníci z kláštera tepelského. Z kusých zpráv, které se nám o proboštech dochovaly, můžeme usuzovat, že to byli bez výjimky mužové zbožní a vzdělaní, kteří dobře rozuměli svým povinnostem a odpovědně je plnili. Duchovní rozkvět kláštera byl podmíněn jeho hmotným zabezpečením a to bylo závislé především na panovníkově přízni. Proto o ni doksanští probošti vytrvale a celkem také úspěšně usilovali. Většina proboštů byla v nejstarší době cizí národnosti, předpokládá se, že přišli na Strahov a odtud do Doksan s první kolonii steinfeldských řeholníků.

Prvním doksanským proboštem se stal Erlebold, který roku 1167 nastoupil místo strahovského opata. Kronikář Jarloch (1165-1228) nám sděluje, že jeho nástupcem v Doksanech byl jmenován Adalbert, který však nastoupil v roce 1175 také na místo strahovského opata. Jarloch uvádí, že „Erlebold byl mužem ctihodného života“ a Adalbert „byl mužem velice počestným a schopným“. Jako třetí probošt je jmenován Wolfram, výborný hospodář, který cílevědomě usměrňoval klášterní hospodářství, zasloužil se o scelování klášterních statků a vzorně pečoval o rozkvět kláštera. Zemřel před rokem 1208. Po něm spravoval klášter Bertold, který zemřel před rokem 1226 rovněž jako opat strahovský. Pátým proboštem byl Vintíř, který zemřel asi před rokem 1234 a je podepsán jako svědek na důležitém Privilegiu Přemysla Otakara I. z roku 1226. Dále následovali probošti: Fabián († 1242), Heřman I. († 1249), Gotfrid I. († 1261), Jan I. (†1263), Heřman II. († 1267), Konrád († 1267), Jan II. († 1290), Petr I. (stál v čele kláštera pouze čtyři měsíce), Sigfrid († 1295), Edmond († 1300), Ondřej († 1307) a Šimon († 1320). Šimon byl zřejmě pozoruhodným proboštem, jak nás o tom přesvědčuje zápis v nekrologu. Po požáru, k němuž mělo dojít roku 1295, obnovil klášter, zasloužil se o navrácení mnohých uchvácených statků a obrazu Panny Marie za 50 hřiven. V nekrologu je poznámka, že Šimon byl „vynikajícím a nejzbožnějším otcem kongregace“.  

Zprávy o prvních doksanských proboštech jsou tak chudé, že můžeme jen stěží určit jejich pořadí. Některé náznaky o jejich činnosti uvádí probošt Mika ve své práci o Doksanech a zřejmě pocházejí z tradice. O Bertoldovi píše, že byl „pravým vzorem mírnosti a pravým otcem svěřeného kláštera“, Vintíř (Gunther) „proslul svou učeností jako výtečný hvězdář a astrolog“, také Fabián „byl muž nad míru učený“, Heřman I. „založil novou knihovnu a sepsal všechna práva kláštera“, Jan I. „byl nazýván Pobožný pro svou velikou zbožnost“, Jan II. „byl věhlasný pro svou kazatelskou výmluvnost, jakož i filosof“. Tyto kusé zprávy nám umožňují alespoň částečně nahlédnout, v jak vyspělém duchovním prostředí řeholnice žily a plnily své úkoly ve výchově a vzdělávání dívek.

Jako nemáme mnoho zpráv o doksanských proboštech, tak postrádáme i více zpráv o ženských představených kláštera. Jako první magistra je v nekrologu uvedena jistá Ida, která zemřela roku 1175 a předpokládá se, že přišla do Doksan s první kolonií řeholnic z Dünnwaldu. Další dvě představené pocházely z úzkého příbuzenstva krále Vladislava II. Byla to Eliška, dcera Vladislavova bratra Jindřicha. Rok jejího úmrtí není znám. Po ní následovala její sestra Markéta, která zemřela počátkem 13. století a podle zprávy v nekrologu obdarovala klášter 20 hřivnami stříbra. Dále následovaly Gilla a patrně Předslava († 1220). Šestou magistrou jmenuje nekrolog Střezislavu († 1228), dále Kateřinu a Markétu († 1251 ?). Letopočty za jmény jsou zaznamenány podle Miky, který ovšem uvádí jako osmou magistru Jitku. Jisté je, že roku 1263 stála v čele kláštera Předislava. Další jména představených jsou nejistá. Nekrolog uvádí Beatrix a Žofii. K roku 1307 je doložena Kateřina. O ženských představených kláštera nic bližšího nevíme. Podle tvrzení tradice většina z nich umírala v pověsti svatých a blahoslavených.

Podíl doksanského kláštera na dalším vzestupu premonstrátského řádu

Zahrnovány širokou přízní četných dobrodinců prožívaly doksanské sestry premonstrátky klidné dny řeholního života a v duchu řádových pravidel a ideálů rozvíjely úspěšně svou činnost. V přísné klausuře, odloučeny od světských záležitostí, plnily závazky a pravidla řeholních slibů a na cestě k duchovnímu růstu jistě nalézaly četné podněty v rozvíjející se premonstrátské spiritualitě, zaměřené především na úctu mariánskou a eucharistickou. Nové podněty k jejich činnosti přicházely především z oblasti bohaté porýnské mystiky, jak byla uplatňována v jejich mateřských klášterech ve Steinfeldu a Dünnwaldu.

Druhá polovina 12. století byla v Doksanech naplněna velkým stavebním ruchem. Takřka před očima sester vyrůstal nový klášterní chrám, nádherná románská basilika Narození Panny Marie. I to napomáhalo k rozvoji duchovního růstu sester a nabádalo k hlubokému přemýšlení o tajemstvích víry a povznášení mysli k Bohu. Je možné si představit, jak se v té době upevňovala klášterní komunita, jak početně rostla a pod pečlivým vedením představených nabývala stále na větším významu.

Že tomu tak skutečně bylo, dokládá úspěšný pokus o založení prvního ženského premonstrátského kláštera v sousedním Polsku. Právě tam byla vyslána první kolonie doksanských sester, aby v roce 1164 zavedly řeholní život v nově zakládaném ženském premonstrátském klášteře Na Zvěřinci v předměstí Krakova. To znamená, že v poměrně krátké době po svém založení byl doksanský klášter již na tak vysoké úrovni duchovního života, že se mohl stát spolehlivou základnou pro další větvení premonstrátského řádu i ve vzdálené cizině. Z doksanského nekrologu se dozvídáme dvě jména sester, které zřejmě přišly z Doksan a staly se prvními řeholnicemi kláštera Na Zvěřinci. Byla to Hildegrunda, první magistra tohoto kláštera a Přibyslava, označená jako jedna ze zakladatelek. Další byla magistra Juta, která je rovněž spojována s doksanským klášterem. Vidíme, že zásluhou doksanských sester se důležité myšlenky církevních reforem, tak jak byl uplatňovány v premonstrátském řádu, dostávaly z Čech do sousedního Polska a úzký vztah mezi oběma kláštery nikdy neustal. Vzájemná solidarita se projevila zejména v roce 2003, kdy polské premonstrátky nezapomněly na Doksany a po dlouhých 221 letech pomohly opět obnovit doksanský klášter, zrušený roku 1782 Josefem II. (1780-1790). Málokdo si asi uměl představit, že by k takové obnově mohlo ještě dojít.

Leč nejen v sousedním Polsku, ale také u nás přispěl doksanský klášter k dalšímu vzestupu premonstrátského řádu. Tentokráte to bylo v západních Čechách. O stoupajícím významu doksanského kláštera svědčí skutečnost, že kolem roku 1300 byly povolány doksanské řeholnice do Chotěšova u Plzně, aby zde založily další ženský premonstrátský klášter. Za jeho zakladatelku je považována sestra blahoslaveného Hroznaty, ctihodná Vojslava, která byla provdána v Polsku a po roce 1197 se jako vdova vrátila na své statky do Čech. Rok založení chtěšovského kláštera není přesně znám, tudíž ani nevíme, kdy doksanské řeholnice do Chotěšova přišly. S jistotou můžeme tvrdit, že se tak stalo někdy mezi léty 1197-1213. Je totiž známo, že v roce 1197 byla Vojslava ještě v Polsku a první písemná zmínka o chotěšovském klášteře se objevuje v listině krále Přemysla Otakara I. až v roce 1213.

Pro nás je období let 1197-1213 zajímavé tím, že v roce 1200 měl být klášter podle tradice ohrožen požárem a roku 1208 postižen vpádem vojska Oty Brunšvického. Byla to neklidná doba, v níž podmínky pro vyslání sester do Chotěšova nebyly příznivé. Přesto k němu došlo a je dost možné, že se tak stalo již před rokem 1200, kdy byl doksanský klášter ještě v plném rozkvětu. Nákladnou fundaci by asi Vojslava sama neunesla, proto se předpokládá spoluúčast jejího bratra blahoslaveného Hroznaty, který jí odkázal chotěšovský statek v závěti. Jako držitelka zakladatelských práv měla Vojslava vůči chotěšovskému klášteru významné postavení. Její životopisci uvádějí, že usilovala o zbožný život přímo v klášterní komunitě mezi sestrami. I když nikdy nesložila řeholní sliby a místo hábitu nosila jen vdovský šat, zasloužila se o rozkvět české církve a premonstrátského řádu, který poznala před tím v Polsku, kde nalezla asyl a žila určitý čas se svou dcerou právě v nově založeném klášteře Na Zvěřinci. K tomu je třeba připomenout, že obě nově založené klášterní komunity, v jejichž prostředí se Vojslava pohybovala, byly silně ovlivněny životem doksanských sester premonstrátek a čerpaly odtud pro svůj duchovní růst četné podněty. Vztah Vojslavy k Doksanům musel být velmi blízký a dá se předpokládat, že si kolonii doksanských sester pro nově zakládaný Chotěšov sama přímo vyžádala.

Jak v klášteře Na Zvěřinci, tak i v Chotěšově se brzy po jejich založení začal vyznačovat duchovní život řeholnic velkou zbožností, která dovedla mnohé až na práh svatosti. Jedině v tak vysoce duchovně vyspělém prostředí se mohly objevit osobnosti, které záhy získaly pověst ctihodných, blahoslavených a svatých. Právě z Doksan, ze svého mateřského kláštera, čerpaly duchovní sílu a odhodlání k hodnotnému řeholnímu životu. Do tohoto okruhu vzácných žen, vyznačujících se velkou zbožností, pracovitostí a horlivostí křesťanského života historikové počítají: kromě Svaté Anežky České, Elišku, další Anežku, pozdější abatyši svatojiřského kláštera na Hradě pražském, Vojslavu, Beatrix, Bohuslavu, Juditu, Markétu a četné další.

Nahlížíme-li na výsledky výchovné a vzdělávací práce doksanských sester premonstrátek, můžeme směle tvrdit, že slavila četné úspěchy a její úroveň byla vynikající. V tehdejší době nebyl v Čechách žádný jiný církevní ústav, který by mohl vykazovat podobné výsledky ve výchově a vzdělávání dívek, jejich vedení k pravé zbožnosti, k počestnému životu v pokoře a odříkání. V klášteře bylo vytvořeno vynikající duchovní prostředí, které významně kultivovalo veřejný život a podstatně přispělo k všeobecnému rozvoji tehdejší společnosti. Proto můžeme zcela právem vyslovit názor, že doksanský klášter se stal od samého počátku důležitým centrem duchovního života a vzdělanosti v celé zemi.

Konec 3. Části

Autor: Václav Krpeš